Chalupa a chalupáři

2009-11-26T23:05:00.001-08:00

O suchém záchodu: Máte medvídka mývala a ještě pořád se nudíte? Pořiďte si na chalupě suchý záchod, alias žumpu a ono vás to přejde. Nuda vás přejde, ale zato staostí bude dost. Krom vedra v létě a zimy v zimě třebas taková drobnost jako smrad. A pavouci. Mohu vřele doporučit pocit, když sáhnete pro toaletní papír a jeden na vás nastoupí. Konkrétně tak asi osmicentimetrový sekáč, nebo co je to za potvoru. Alespoň, že jsem měl vzápětí to potěšení ho umlátit o zeĎ již zmiňovanou roličkou toaletního papíru. Proč jen na venkově není slušná civilizace, s kanalizací a splachovacím záchodem.

2009-11-22T04:08:00.000-08:00

V létě nám spadl na zahradě starý ořešák. Tedy spadl - on byl upadnut onou činou, kterou o něco později v hlavních večerních zprávách sympatický Ray Koranteng otznačil jako orkáne větší, než byl svého času slavný Kyril. Nicméně faktem, je, že od toho dne máme na zahradě o jeden ořešák méně. V první chvíli když jsem tu katastrofu objevila, veliký starý vzrostlý strom ležící skoro přes celou zahradu ve stavu pouhého již dřeva na topení, vrhly mi slzy do očí.Sice nikdo z naší rodiny ten strom nesázel, nepiplal, ale on tu stál, už tenkrát obrovský, starý a důstojný, když jsme koupili chalupu a všechny pozemky okolo, syn - dnes dospělý a skoro stejně hřmotný jako ten ořešák - pobíhal okolo jako malý sladký chasníček v prvních krátkých kalhotkách a tričku se Sandokanem. Ne, nestydím se za to, i když jiným lidem vzala tato čina podstatně víc, já obrečela ten starý - a popravdě již dávno dožilý - houbou napadený ořešák jako by to bylo mé nejmilejší děcko. Jenomže ona každá tma má za sebou nějaké světlo, jako pod rubem se nutně musí skrývat i líc. Zazimování naší chalupy letos proběhlo ef ef!!! Žádná úmorná dřina, žádná situace, kdy si člověk nutně dělá násilí, protože už ví, že je se silami u konce a víc už nemůže a oči mu přitom říkají, že ještě musí, že práce na chalupě zdaleka není skončena. Zmáknout na malém pozemku dva ořechy, to bylo o život. Zmáknout jen jeden - toť brnkačka, pravím vám!

2008-08-27T08:31:00.000-07:00

Právě jsem se vrátila z dlouhé dovolené. Byla jsem, jak ráda říkám, v našem domečku. A teď piju jeden vinný střik za druhým a smutním. Někdo to možná nepochopí, takoví lidé, co milují jen městský život a všechno s ním spojené. Já jsem ale naveskrz přírodní živel a bez přírody, bez modré oblohy a slunce nad hlavou každý den umírám. Mě nestačí vidět to slunce a mraky jen úzkým výřezem mezi dvěma řadami vysokánských hnusných domů městského centra, já potřebuji vidět také prostor. Toho jsem si tedy teď užila vrchovatě. Posezení pod širákem či v otevřeném přístěnku, kde mám sice nad sebou jakous takous střechu, ale to jen proto, aby mi buď nepražilo nebo nepršelo na hlavu. Ten široký výhled do přírody se tím jinak nemění. Nasytila jsem se své volnosti, pohledů do zeleně, hrabání na záhoncích - vysadila jsem nové oregano, protože původní, opravdu již staré přes zimu chcíplo a příště vám povím, co okolo toho bylo - podrbala jsem si bezpočet kousanců od různé lezoucí a létající havěti a kopřivku po kyselém rybízu a řeknu vám, ochotně bych ten zabezpečený městský život za tohle vyměnila na déle! Tedy aby mi bylo dobře rozuměno, necítím se už dost mladá a silná abych na vesnici prostě odešla žít napořád, protože po tom, co ti současní a nedávní mocipáni s vesnicemi provedli, to se rovná málem vyhlazovacím manévrům. U nás by to bylo bez možnosti pravidelného nákupu(není tam žádná prodejna), bez slušné dopravy (spoje byly také zdecimované na minimální počet, kdo nejede na stejnou dobu jako školáci má prostě smůlu a musí hupnout buď na kolo nebo do vlastního auta a o prázdninách má rpostě vůbec utrum), s vyhlídkou nezaměstnanosti nebo příšerné práce za minimální mzdu, děkuji, nechci. A milionář nejsem, abych jednoduše odešla na odpočinek a žila z renty (i když bych si to zasloužila, za dob dřívějších už bych stříhala metr a počítala, kolik dnů mi chybí do dovršení padesátého šestého roku, abych mohla odejít do důchodu). Takže ne, natrvalo žít ve vsi, to ani omylem Ale takhle od jara, řejkěme od konce dubna, kdy už se začíná zem slušně probouzet, do pozdního podzimu... to bych si dala říct. Nu, nejde to, nejde. A s tou důchodovou prodlouženou mi vážně hrozí, že se toho při svém zdravotním stavu vůbec nedožiju. Ale přesto - a nebo možná právě proto - užila jsem si toho letos přenáramně! Všem, kdo mají ještě podobnou dovolenkou před sebou, přeju totéž!!!

2008-08-27T08:30:00.000-07:00

2008-01-28T11:44:00.001-08:00

V zimě je na chaloupce smutno. Kdysi jsem snila o tom, že bych venku chtěla žít celoročně, dnes je mi s postupujícím věkem jasné, že to není možné. Ona na člověka leze chandra i ve městě, kde mu dlouhá chvíle musí nutně uběhnout lépe s možností návštěv kina, divadla, výstav nebo přinejmenším pravidelnou docházkou do knihovny. Mimo města jsou tyto možnosti velice omezené a pro člověka bez auta, jakým jsem a bezpochyby i budu, prakticky vyloučené. Ale jaro, léto a podzim na venkově, jo, to je pořád můj sen. Vysévat, vysazovat, plít, plazit se po záhonech, blaženě se hrabat v hlíně a nabírat z ní sílu pro další žití a hlavně - sledovat den ode dne, co a jak roste. Tohle lufťák, byť i pravidelně o víkendu dojíždějící, neužije. Dnes si toho blaha užívám výhradně o dovolené a je to úžasné jako ta nejkrásnější báseň. Náš domeček není přímo na samotě, ale soukromí máme kolem sebe tak akorát, abych se nemusela žinýrovat, když se vyvalím z domu v noční košili a upaluju zkontrolovat, o kolik víc se od včerejška nalilo růžových poupat, jak se rozkošatily svazečky máty a meduňky, kde přibyla mezi keři orosená pavučina a co se to dělo, zatímco jsem se nedívala, že na trávníku leží načechrané puntíčkované pírko? Každý okamžik je plný objevů a krás, to potom chutná snídaně, i když už dávno odeznělo konvičkám s kávou a smaženým vajíčkům a k bylinnému čaji zajídám piškoty sestavu léků, to dokonce chutná i život sám.

2007-10-08T08:51:00.000-07:00

Kdysi jsme trávili každé vánoce na chalupě. Nebylo to nepohodlné, protože dům byl po celkové rekonstrukci, fungovalo ústřední topení i nově vestavěná krbová kamna, voda tekla teplá a studená všude, kde bylo požadováno a vůbec, o pohodlí se tu opravdu dalo mluvit v superlativech. Tenkrát nám známý lesník pokaždé opatřil stromek až ke stropu, ne nijak nádherný, byl z prořezu který musel z lesa ven, leckdy se pokřiveně točil nebo mu nějaká větev nenarostla, to ale vůbec nevadilo, protože jsme ho vždycky stavěli do kouta, takže celý nebyl vidět. A to co vidět bylo jsme nikdy nezdobili moderními ozdobami. Strom krášlily přírodní i pozlacené šišky a ořechy, visela z něj červená jablíčka a po domácku sestavený řetěz z dílků vystříhaných ze stříbrného papíru od cigaret nebo pišingrů (to se rukodělnou zručností vyznamenával náš malý syn). Léta už na chalupu o vánocích nejezdíme, poměry se změnily, na lidech je nás mnohem méně, na domácím zvířectvu více, transport takové famílie je velmi obtížný. Stromek zdobíme doma ve městě, je menší, někdy dokonce takový ten hodně moderní, s mašličkami a ozdůbkami laděnými do jedné barvy... ale vzpomínáme na ty venkovské chvíle, vzpomínáme!

2007-09-10T09:25:00.000-07:00

Horké léto nám uběhlo, za chvíli zase bude podzim a většina chalupářů své rekreační místečko zazimuje. Staří mazáci už dávno vědí, jak na to, pro ty čerstvé bych ráda připomněla: pracujte pečlivě, nic neodflákněte, na nic nezapomeňte! Já mám úkoly už celé dlouhé roky pečlivě sepsané a založené v počítači, v hodině H je pouze případně dopíšu nějaké aktuální úkoly, seznam vytisknu a mám jistotu! Zahrada: je nutné posbírat poslední úrodu, nenechat povalovat například jablka nebo ořechy pod stromy, jablka hnijí a vzniká tak plíseň co se potom rozmáhá všude, za ořechy se táhnou myši. Stromy a keře pohnojit, s ostatním pozor, takové pivoňky nebo rozchodník největší jsou za dávku hnojiva na zimu vděčné, růže zato ne, příliš hnojené dřevo by pomrzlo! Růže sestřihnout a zakrýt, zakrýt vůbec i ostatní choulostivější rostliny. Trávník: shrabat listí, pokud nejste milovníky pravidelného sekání, tedy předtím ještě i naposledy posekat. Sekačku i ostatní náčiní a nářadí očistit a nakonzervovat (stačí vyjetým olejem). Hospodářské budovy urovnat, uklidit, ošetřit zbylý písek, cement a podobné. (Není dobré nechávat přes zimu na chalupě barvy a laky, obvykle přemrznou a nejsou k použití). Dům: uklidit, umýt, vyvětrat, případně nastražit do skříní a prádelníků spousty mýdel. A na myši zase otrávené zrní, to se holt nedá nic dělat. Krásné to není, ale když vám náhodou ty potvůrky proniknou do domu a chtějí byvakovat... Strčit peřiny do skříní nebývá moc platné, myši se většinou dovedou nějak prohryzat i tam a peřiny jsou stejně prokousané a ještě ke všemu zmačkané a silně páchnoucí. Důkladně zavřít okna! A samozřejmě, pokud nemáte pouze na dvoře studnu, vypustit vodu ze všech těch různých bojlerů, aby v zimě neroztrhala potrubí. No a na závěr, při odjezdu, neuzapomenout pozavírat a pozamykat všude! Ne abyste to udělali jako kdysi jedni moji známí - tu kalvárii se zazimováním zvládli na jedničku, ale nakonec byli tak udření, že zapomněli v jedné místnosti nedovřené okno! No, nic se nestalo, za týden to objevila místní sousedka a tak se ten rok neplánovaně podívali na chalupu ještě jednou!

2007-08-28T08:54:00.000-07:00

Dlouho-li máme do času, než nastane vinobraní? U nás na chalupě k němu dojde co nevidět. A bývaly doby, kdy byla vinná réva na domě pouze mým zbožným přáním. Manžel byl ochoten se mnou ten sen sdílet a dokonce opětovně opatřoval sazenice. Jenomže vinná réva ne a ne, nějak se jí na tom místě nelíbilo, byť jsme záhon zryli do hloubky, rigolovali jako diví, hnojili a zelévali. Ta malá smutná větvička prostě pokaždé uschla, ať jsem ji povytahovala očima jakkoli. Ale jak se praví, trpělivost růže přináší - a já musím v našem případě říci, že i vinné hrozny. Asi desátý ten šlahounek přežil následující zimu a příští jaro popolezl o pár centimetrů, přes léto vyhnal, na druhý rok ještě víc a pak už to šlo rychlým tempem. Dnes se sice neodvažuji žehrat, že se naše réva rozrostla na domě až tolik, vyvazování a prostřihování už ale dává pořádnou fušku. Vinné hrozníčky má malé, drobné, ale když dozrají, jsou sladké a mají vynikající aroma. To je úspěch, protože nedaleký vinař nás ujišťoval, že i jestli se réva u nás chytne, bude jen na ozdobu, víno z ní se asi nebude dát konzumovat, prostě nedozraje. Jo, nedozraje! Když kuličky oberu ze stopek a rozmačkám je ve velkých láhvích od okurek, míváme i prvotřídní domácí burčák. Už se těším, ňami ňam!

2007-08-09T08:17:00.000-07:00

Všechno se vším souvisí, říkají prý filozofové. Nevím jak co s čím, ale s chalupou bezesporu souvisí zavařování. Alespoň u nás. Buď se tolik urodí na vlastní zahradě nebo mají přebytky sousedé a poskytují zeleninu či ovoce jako kompenzaci za různé služby, které jim jako lufťáci obstaráme ve měste nebo - a to je nejhorší - naláká prodejna v sousední vsi na levné ceny a hojnost. Buď jak buď, něco cpu do zavařovacích lákví rok co rok. Letos přišel na řadu rybíz. Urodilo se ho tolik, že jsem zase já rozdávala po sousedech, přesto ale zbyly spousty. Štávy a džemy u nás nikdo nechce, zato je veliký zájem o rybíz připravovaný na způsob brusinek. Prostě málo cukru a z plodů uvařit želé, ve kterém se vyskytují ve viditelném stavu i jednotlivé kuličky. Fuška je otrhat rybíz ze stopek. Měla jsem ho celkem na dvacet litrů, takže jsem se nenudila. To ostatní už byla vcelku hračka. Jo, pokud to někdo chcete zkusit po mně, tak rada: rybízové kuličky sypejte do vhodně velkého hrnce po částech, první dávku prostě rozmačkejte (klidně jen tak rukama) a uveďte do varu, přidávejte další a další dávky, ty už se rozvaří samy! Je to dobrota. Rodinka má toto želé ráda k pečeným masům, potěší i ke klasické svíčkové.

2007-07-30T08:24:00.000-07:00

Odmlčela jsem se na dlouho - vážení prominou, ale měla jsem proto pádné důvody. Byla jsem totiž na chalupě a hospodařila tam pilně a neomylně jako rodilý "místní", okázala pohrdající vší městskou zátěží. Tedy, jak jsem tak pozorovala cvrkot, já žasnu, že starousedlíci z vesnic ještě nevymlátili "chalupáře" ze svých oblastí a nepodpálili jim baráky. Věru to bude výhradně tím, že jsou to slušní lidé. Soužití s "lufťáky" totiž není vůbec jednoduché. V týdnu, kdy jsou rekreanti v čudu, vládla v naší vsi přímo idylická pohoda. Já ani nevěděla, že mám kolem sebe sousedy - a to tedy mám, v okolních usedlostech jaksi na přeskáčku, ob jeden dům. Jen v podvečer ti nejbližší nařezali pár kousků dříví na okamžitou spotřebu, jeden vzdálenější tak hodinu denně řezal špalky na cirkulárce a potom je štípal (to, pravda, nebyl zrovna nejpříjemnější zvuk, ale rodina je to osmičlenná, s malými dětmi a zimy bývají u nás kruté, pracant prostě dělal forotu na mrazy). No a dvakrát týdně se dopoledne hlasitým troubením ohlásila pojízdná prodejna, což je rámus vysloveně vítaný, protože ve vsi jiný krám není. Ovšem nastal pátek po poledni - lufťáci se začali sjiždět a bylo po klidu. Smradlavé výfuky z nadnormativního počtu aut, nahlas pouštěná muzika ze všemožných zdrojů, vzápětí potom kravál se sekačkami, do toho se pochopitelně rozštěkali všichni místní psi, jednak na ty přivandrovalce a jednak na psy, které ti přivandrovalci přivezli s sebou - no a večer se z otevřených oken oken přímo řinuly rozličné televizní pořady, prokládané úchvatnými reklamami. Místní jsou tomu asi zvyklí ale řeknu vám, já z toho byla úplně jurodivá. V městském bytě si mohu zavřít okno a mám hluk víceméně utlumený, na venkově bych se pochopitelně na svém ráda zabývala převážně pracemi pod širákem, leč v takovéto idyle... Naštěstí, po přetrpěném víkendu přišlo pondělí, poslední skalní rekreanti ještě přenocovali, ale i oni posléze vyjeli ze vrat jež za sebou zamkli - a na pár dnů nastal zase na venkově bukolický klid.

2007-07-03T19:42:00.000-07:00

Tak pomalu dozrává rybíz, respektive ve vhodnějších a slunečných polohách již patrně dozrál. To u nás na chalupě to nevím proč vždycky nějak vyjde, že vše dozrává tak minimálně o 14 dní později. Možná za to může poloha v dolíku, nebo to, že je zahrada prakticky půl dne v polostínu. Podstatnou část totiž dopoledne stíní sousedova obrovská lípa, a odpoledne pro změnu náš vlastní ořech. Ale co, hlavně že to dozraje všechno, to že o pár dní později, není až tak důležité. Podstatné ale je, co všechno se dá s rybízem udělat.. Snad každý zná klasickou marmeládu.. Vynikající třebas na vánoční linecké pečivo či na chleba s máslem. Jenže pokud máte rybízů víc než dva nebo tři, tak se vám začnou marmelády zákonitě hromadit ve spíži, protože snad nikdo nemá takovou spotřebu.. Další možností je udělat si přírodní šťávu do vody. Rozhodně lepší nežli kupované, nicméně výroba je stejně tak pracná, jako u zavařeniny. Nějaký rybíz se dá zavařit ve sladkém nálevu, ale toho se také příliš mnoho nespotřebuje.. Pro lidi co mají rádi koláče se vyplatí něco čerstvého rybízu obrat ze stonků, a zamrazit si pár balíčků čistých kuliček, ale i ten mrazák má omezenou kapacitu.. Nu a také se dají vyrábět kompoty simulující brusinky.. Lidé co rádi brusinky třeba k masu si určitě pošmáknou. A přitom jde o proces velice jednoduchý, otrhané rybízové kuličky se přelijí v hrnci trochou vody, dodá se něco cukro, chvilku se to nechá přejít varem a šup do sklenic a sterilizovat. Poslední roky takto končí přibližně třetina naší úrody, a všichni známí, které pravidelně obdarovávám nešetří slovy chvály.. Můžete si to také skusit, vřele doporučuji.

2007-05-29T09:08:00.000-07:00

No, za pár dnů se chystám odjet na chalupu na dlouhou dovolenou, to si troufám! Břízy už odkvetly, zasáhne mne tedy jen jediná alergie - až budu muset posekat zahradu - ta z posečené trávy, které se kdysi říkalo senná rýma. Já ale zahradu rozhodně hned v prvních dnech po příjezdu sekat nebudu, kdyby čert na koze jezdil. U nás se totiž na trávníku vyskytuje tolik pampelišek a sedmikrásek, že jsem odhodlaná z nich zase jednou vyrobit květinový "med". Na ten pampeliškový potřebujetepro začátek : 250 květů pampelišky, 1 l. vody. Květy lehce propláchnete, povaříte a necháte do rána odstát. Potom se to procedí, vymačká, přidá se šťáva ze dvou citronů a jednoho pomeranče a nakonec si musíte odměřit cukr. Na 1 l. šťávy 1 kd. cukru. Povaříte s trochou kyseliny citronové. Sedmikráskový med vyrobíte úplně stejným způsobem, jen těch kvítků musí být 500. Nenechte se zmást, že květinové medy nikdy nezhoustnou natolik, jako opravdový med od včeliček, je to spíš takový sladký sirup. Já ho nemohu, to opravdu není pro alergiky, ale rodina si ráda přidává v zimě do čaje. Takže už vím, jak zahájím svoji letošní dovolenou. Vezmu misky, vyjdu ven, klesnu na kolena a...

2007-05-03T09:08:00.000-07:00

To se zase alergici mají! Rozkvetly břízy! Vím o čem mluvím. Alergií trpím celá léta a na chalupě máme břízy hned dvě. Nejhorší je, že jsme k nim přišli jako slepí k houslím. Když jsme koupili a jakž-takž kdysi poopravili náš domeček, začali jsme se zamýšlet nad úpravou zahrady. U vjezdu na pozemek bylo hodně volného místa a přístavek, ze kterého jsme mínili udělat garáž, nepříjemně vlhnul. "Zasaďte tam vrbu," radil nám soused přesně po způsobu Nepilových chalupářských vyprávěnek. "Ne, zasaďte tam vrbu, ta táhne vlhko taky a pěkně vám tu ten plac zakreje," vylepšil to. Můj manžel měl břízky v oblibě, pohovořil zasněně cosi o bílých panenských nožkách jejich kmenů a o vlasech, splývajících až k zemi a já nebyla proti. Tak se u vjezdu do domu objevila ta velká bříza. Jo, za těch dvacet let JE velká, při vichřici z ní dvakrát upadla větev zvící malého stromku a zdeformovala nám plot, naštěstí u toho nikdo nebyl, takže nepřišel k úrazu. Jenomže kdo by porazil bosonohou pannu s vlasy až do pasu, že? Vzadu u skalky jsem zabodovala já. Zamilovala jsem se do smuteční břízy, takové té malé, jak smutně sklání větve k zemi. Až po mnoha létech mi došlo, že aby takový strom zůstal malý, musí se pravidelně seřezávat. Teď už je pozdě. I on je velký. Obě břízy se mají prostě čile k světu, rostou a kvetou. A já tak každé jaro kýchám a kýchám.

2007-04-23T09:21:00.000-07:00

Velmi mnoho venkovských chalup má na některé straně určitý zastřešený přílepek, prostě pavlač. Naše chaloupka ji má také. Prkna na podlaze jsou tam sice tak pružná, až se někdy obávám, že se jednou pode mnou prolomí a já žuchnu dolů, přesto tam ale mám pod trámy natažené šňůry a kdykoli se počasí povážlivě zamračí, šupajdím si tam pověsit prádlo, které až do té doby spokojeně vlálo vzadu pod ořechem. Je to užitečné a příjemné, nemuset za deště řešit problém "kam s ním". V poslední době mne ale žere nápad. Kdyby se podlaha vyměnila, aby se nehoupala, kdyby se vyměnila i kulatina, která dvoří dřevěné lehké pažení, mohl by se ten prostor docela pohodlně nechat předělat na zasklenou lodžii. Rozeřranost, řeknete? No, možná, když nám teď domeček slouží jen k rekreaci. Já bych se tam ale chtěla usadit na většinu roku, jeslti se jednou vůbec dožiju důchodu. A kdyby byla z obyčejné pavlače krytá lodžie, mohla bych na ní pěstovat kytky od časného jara, mít tam jakousi sezónní "zimní zahradu". Jen to prádlo, to prádlo kam budu nosit??? No, jinak to asi nepůjkde, pomašíruje na půdu, jako za časů našich prababiček!

2007-04-05T09:33:00.000-07:00

Hurá, jedeme ven! Na chaloupce jsem nebyla od podzima, jen proto, že sousedé nevolají a nesdělují poplašné zprávy vím, že snad ještě stojí. Uniklo mi první oteplování, vyrašení prvních traviček a sedmikrásek a fialek (ačkoli ty asi letos račily a kvetly jaksi průběžně, když ta zima ani zimou nebyla). Poobdivuji je dodatečně a mezi tím vyvětrám a zatopím a uklidím... Nějaká dobrá krmě patří k Velikonocům právě tak zákonitě jako nazdobená mísa s vajíčky, přinejmenším provoní dlouho uzavřený dům. Lidové zvyky se u nás na vsi už léta nedodržují, koledníci nechodí a když chodili, stejně neměli zájem o vajíčka, ale o flašky rumu a vodky nebo aspoň o frťany. Chalupu máme skoro až na konci vesnice, než se k nám kdysi dostali, vždycky sotva stáli na nohou! Lezlo mi to děsně na nervy a říkala jsem, že s takovými čuňaty by bylo nejlepší na lidové zvyky zapomenou. No, v posledních létech, co nikdo nechodí, zdobím na mísu sposty barevných vajíček a několik flašek tvrdého mám také v zásobě... Čuňata, čuňata... no jo, ale přece jen, nezapomínala na staré lidové tradice, zatímco ti dnešní chlapci a chlapi, hanba povídat. A přece nakonec možná nějaká partička zaklepe a vypráší mi zadnici!

2007-03-17T07:38:00.000-07:00

Na chalupě může posloužit i úplná hovadinka k většímu pohodlí. Jako nám posloužil starý podvozek od synova dětského kočárku. Korbu s boudou si vzal ochotně soused, že jí vyhodí cestou do práce na skládku. Na podvozek jsem umístila hlubokou dřevěnou lísku, do jaké se před léty sbírali šneci na vývoz. Přivázala jsem ji skoro neviditelně drátek a dolů, kde kočárky někdy mívaly košíky na tašku, tam jsem stejným způsobem připevnila druhou, mnohem nižší lísku. Není snad třeba podotýkat, že obě slušně natřené, lépe řečeno namořené na tmavo Luxolem. Na celou tu práci mi dohromady stačily tak dvě hodiny - a na světě byl pojízdný servírovací vozík. Dělá nám dokonalou službu dodnes. Mohu s ním klidně vjet až do kuchyně, nahoru položím košík s chlebem, vyskádám talíře, sklenice, příbory a ostatní náležitostí, dolů dám mísu naloženého masa ke grilování a hajdy s tím přes celou zahradu pod ořech, kde máme příjemné posezení. Jakmile vyndám mísu masa, volný prostor dole naopak čeká na použité talíře a sklenice. Jediný, kdo se na tenhle nápad poněkud ofrňuje, to je moje matka. Vnouček je jí nade vše, takže dává hlasitě najevo, že kočárek jsme si měli nechat, třeba v něm mohla spinkat její stará panenka. Vnouček, můj dospělý nadnormativní syn krčí pohrdavě nis nad takovými nápady a basově vrčí: "Nech jí ty její nápady, ať se vypovídá. Hlavně nezapomeň dát do vozejku votvírák na pivo, to věčně zapomínáš!"

2007-03-12T10:14:00.000-07:00

Jestlipak už jste vyseli ty květiny, které chcete mít na podzim do suchých kytic? Nu ano, bez práce nejsou koláče, říká se. A nejsou ani květiny na podzim, když jejich semena nedáme do země na jaře, to přece dá rozum. A všechny ty okrasky, které sušíme a aranžujeme do suchých kytic, ty chtějí do země nejpozději do konce března, kdy je půda ještě dost chladná a poměrně vlhká, semena potřebují déle klíčit. Později vyseté rostliny všelijak vybíhají a většinou vůbec nezdobí. Takže šup, ostrožku, orlíčky a zaječí ocásky a vím já co ještě chcete na podzim vázat do snopků a sušit někde pod trámy, šup nakoupit semena a vysévat, vysévat a neflákat se! Třeba vám to přijde na zahradu zkontrolovat krteček v kalhotkách.

2007-03-07T08:28:00.000-08:00

Je to k vzteku, že snad všichni sousedé v naší vsi přestali chovat slepice. Já je vcelku chápu, ono aby ty potvory slepičí nesly, je třeba se o ně docela dost starat. Jen pravý ignorant si může myslet, že slepicím stačí jen nasypat trochu zrní a zezadu se z nich začne sypat proud dvoužloutkových vajec. Zrní samozřejmě potřebují také, ale vedle něj ještě kdovíco dalšího, denně čistou vodu, do které si stejně za pár minut nakandí a to nemluvím o tom, že kdo nechá slepice courat volně, má nakaděno všude a kdo je nepustí z výběhu, musí zase ty hory guána odstraňovat z toho ohrazení. Pěkný kolotoč. A když se propočtou náklady na jedno vajíčko, vyjde to v malém chovu dráž než vajíčko koupené na krámě. Proto už i naši venkovští sousedé přešli na vajíčka v papírových platech. To má tu nevýhodu, že my, lufťáci a chalupáři, nevozíme už velká plata vajíček po třiceti kusech do Prahy, anóbrž v Praze vajíčka kupujeme v krámech a na chalupě, kde krám není v dosahu, o víkendech sušíme hubu, pokud si zapomeneme vajíčka z té Prahy dovézt na venkov. Jedna velká výhoda v tom ale je: co sousedé nechovají slípky, nepotřebují ani kohouta. Tím pádem nás sice za svítání budí štěkot psů, ale nmebudí nás ještě za tmy drzé kohoutí "Kykyrykýýýý!"

2007-03-01T08:45:00.000-08:00

Dnes už dobře vím, že člověk si nemá kupovat chalupu v místech, kde není hospoda. Pro nás toto ale v těch dávných létech bylo spíš plus než mínus. Manžel si nepotrpěl na pivo a už vůbec ne na klasické hospodské posezení, mně to bylo vyloženě proti mysli a půllitru piva bych se nedotkla ani třímetrovou tyčí. Že v naší vsi takové zařízení není, to jsme jen vítali. Víska je to malá, opilecké řvaní a výtržnosti by nás v noci rušily, ani otevřená okna bychom tu snad nemohli v noci mít! Brzo se ukázalo, že netřeba hospody v místě, aby se člověk dožil nočních rvaček a rámusů, chlapi si basy piv a tvrdého alkoholu dováželi na různé mejdánky a oslavy autem až bůhvíodkud a vesele pařili, až se hory zelenaly. Mělo to jen tu jedinou kladnou stránku, že se to odbývalo pod rouškou domácích opslav, za přítomnosti manželek a tak se chlapi sice ztřískali do stavu, kdy rámus byl jejich nejhlavnějším produktem, přece jen se však odebrali do postelí dřív než pozvraceli všchny místní rohy. Také jsme jezdili nakupovat do okolních obcí pití - stáčené víno, sodovky a limonády. Jenomže hospoda chyběla. Chyběla proto, že hospoda je středisko, kde se dojednávají služby. Potřebuješ přivézt dříví, uhlí, sehnat zedníka nebo pokrývače? Chvíli poseď, poruč v sále jednu rundu a máš je na háku. Jistě, sousedé vás zvou na rodinnou oslavu, když varují a omlouvají se, že hlučno bude až do rána. Můžete vzít flašku či flašky, zajít s gratulací či jen tak na potlach a přitom projednat totéž, ale výsledky nikdy nejsou stejné, to už se do toho pletou dohlížející panímámy a když tatík slíbí přeložit střechu na kůlně, hnedle pyskují :
"Mně slibuješ rok, že postavíš novej kurník, kdypak to chceš udělat?" A tatík větří, že doma tohle bude mít na talíři neustále, dá-li přednost vaší střeše před vlastním kurníkem, nemluvě o tom, že penízky, co by za ten melouch jinak shrábl do kapsy za zády staré a bohabojně propil takto zmizí v její ruce - a tak odmítne. Já vám říkám - a věřte mé zkušenosti: Chalupu kupujte výhradně tam, kde je nablízku hospoda!

2007-02-24T09:52:00.000-08:00

Značně nesnáším pavouky a podobná mnohanohá stvoření. Styku s nimi se ale na venkově nevyhnete. Když jsme koupili před řadou let náš domeček, byl dlouhou dobu zavřený (než se našli blázni jako my, co za něj vypláznli majitelem požadovanou nekřesťanskou cenu) a v té době si z něj udělali svoji doménu právě pavouci. V bývalé kuchyni a na záchodě se vyskytovali tak velcí, že by se za ně nemuseli stadět filmaři v příběhu o Indiana Jonesovi. Dodnes tvrdím, že kdyby tenkrát zatoužili trochu ušetřit, stačilo jim zajet do Čech a nasbírat si vhodné exempláře v naší nové nemovitosti. Zprvu jsem z těch příšer byla úplně na mrtvici. Neublížila bych ani mouše, ale pavoukovi klidně, protože těch se štítím natolik, že neexistuje možnost, abych nějakého nahnala na lopatku a vynesla do přírody. Co kdyby z té lopatky přeběhl mně na ruku, to bych snad umřela hnusem. Moje návštěva WC tenkrát probíhala tak trochu ve stylu korunovaných hlav: první musel vstoupit manžel a pomordovat všechno živé (a také papírovým ručníkem utřít vniklé fleky a odklidit talířkovité mrtvolky). Postupně se to ale vyvinulo. Soustavným uklízením, umýváním a výpennými nátěry na zdech jsme většinu pavouků vypudili - a také já poněkud ztvrdla a otrnula. Když se některý vynořil, srdnatě jsem ho bacila trepkou a flekanec odklidila sama. Lásku k živým tvorů, tu mám. Ale pardón, můj dům - můj hrad!

2007-02-20T09:00:00.000-08:00

Právě jsem si uvařila poslední jitrocelový čaj. Není poslední proto, že by vymizel jitrocel z tohoto světa, mohu si ho samozřejmě koupit v kdekteré lékárně a ještě si poručit, zda ho chci v sáčcích či sypaný. Jenomže to není ono, to není jitrocel, který chutná dvojnásob, protože jsem si ho nasušila vlastníma rukama. A já ho suším celé léto, protože mi roste na chalupě přímo pod oknem kuchyně. Kdysi jsme tento travnatý flek sekali co nejčastěji, aby se tu dalo pohodlně bosou nohou přeběhnout k hydrantu, poslední léta bojuji za práva jitrocele, aby mi trochu narostl. Jako droga se totiž sbírají jitrocelové listy (od května až do srpna, ale jen z kvetoucích rostlin). Když se mi podaží flíček pod oknem uhájit, vycházím dopoledne, když sluníčko osuší ranní rosu, bosky a s košíčkem jako bába kořenářka, trhám úzké listy a ukládám je ve snopkách, srovnaných vzorně jako vojenské komínky prádla. Doporučuje se listy sušit v tenkých vrstvách ve stínu, mně se ale osvědčil jiný postup - s plným košíčkem usednu buď pod střechu zahradní pergoly či dole v kuchyni a listy po malých hrstičkách vyvazuji do snopečků, abych je mohla sušit zavěšené v průvanu. Na vyvázání stačí používám vyšívací bavlnky, které už k vyšívání nikdy nevyužiji, neb na tuto rukodělnou disciplínu už nevidím. Po usušení nitku jednoduše z listí vydrolím. No, jitrocel ještě neroste ani nekvete, na nový si musím ještě několik měsíců počkat!

2007-02-14T09:01:00.000-08:00

V poslední době se u nás rozmohl zásilkový obchod i se zbožím zahradnickým a to nikoli pouze s náčiním a tak podobně, ale i se semeny a sazenicemi. Podnikavci posílají až domů do kaslíků své katalogy a předhánějí se v nabídkách. To by bylo dobře, kdyby... Jenomže...!!! Už dávno předtím, než se u nás začaly objevovat takové nabídky, užírala jsem se při četbě knihy Betty MacDonaldové, která přesně takové nádherné katalogy plné květin popisovala. Leč dodávala, že když jí zásilky došly a ona všechno přesně podle popisu zasadila, většína toho chcípla a pokud něco vyrostlo, stejně to nikdy nevypadalo tak pěkně, jako na fotce v katalogu. To není možné, říkala jsem si. Vážení, JE! Odzkoušela jsem to několik sezón a došla jsem k definitivnímu rozhodnutí, že takhle tedy NE! Na chaloupce si pěkně dojedu do místního zahradnictví, vyberu si všechno pěkně čerstvoučké, naskládám do košíků a za hodinku za dvě už je to v zemi, zalité, opečované - a květenstvo jen bují! Exotické konifery a květy zvláštních tvarů, které se nenabízejí jinde než v katalogu, ty tedy klidně oželím!

2007-02-08T08:54:00.000-08:00

Jen ať počasí už vydrží! Pokud tomu tak bude, co nevidět se dám do jarního úklidu. Ten, jak již jsem kdesi řekla, má tu výhodu, že přebytečné věci prostě vyhodíte ven, ať už jsou to peřiny, které se mezitím mohou větrat, matrace, křesílka, stolky... No a když je uvnitř skoro nábytkuprázdno, totiž zůstanou jen větší a těžší kusy, poklidit to ostatní nebývá těžké. V městském bytě provádím velké gruntování před Vánoci, na chalupě holt k tomu dojde jen jednou v orce, na jaře. Ale stejně důkladně je nutné po dlouhé nepřítomnosti provést všechno, od umytí každého kousku nádobí až po vyprání záclon, závěsů, dek a ložního povlečení. A zase je tu ta výhoda venkovského domu na svém - vyprané prádlo vyvěsím ven a většinou je ještě týž večer seberu čisťounké a voňavé. Věru, že na tokovýto úklid se opravdu skoro těším!

2007-02-05T09:31:00.000-08:00

Chalupu, stejně jako svůj domov stálý, budujete vlastně po celý život. Tdy pokud nejste proc a zbohatlík, kterému leží na srdci hlavně vydělávání peněz a o ostatní nemá zájem a nezbývá mu na to ani čas. Takoví lidé si raději zaplatí architekty a dekoratéry a vím já koho ještě a nechají si byt či rekreační sídlo zařídit do poslední lžičky. Takové místo potom ovšem odráží duši a vkus těch tvůrců, nikoli majitelů. Normální lidé si budují hnízdečko po způsobu ptáčků. Není k tomu zapotřebí žádné velké vzdělání, stačí přirozený vkus a prohlídka nějakých knih či časopisů s touto tématikou, to pro nápady. (Zmínila bych se například o knize A. Kadlecové Detail rekreační chalupy, ta v začátcích hodně pomohla nám). Je ale samozřejmě jasné, že pokud chceme dělat značné úpravy, je dobré se poradit s odborníkem. Nikomu bych nedoporučovala se například pustit do vybourávání větších prostor, také mu mu mohla na hlavu spadnout celá chalupa! Přestavbu je pochopitelně vhodné provést dříve, než si domeček zařídíme, opačný postup je plýtvání časem a penězi. Ale jak říkám, pokud se do toho svého hnízdečka opravdu zamilujete, vylepšovat je budete pořád!

2007-02-01T09:44:00.000-08:00

Málokdy se stane, že podle kvalitní knižní předlohy vznikne stejně kvalitní film. A když se to jako zázrakem povede, aby se povedla po pětatřiceti létech druhá verze stejně pěkně, to už je zázrak nad zázraky. Mám konkrétně na mysli Doktora Živaga. Stejnojmenný román napsal ruský spisovatel Boris Pasternak, který měl ale ve své vlasti takové problémy, že ačkoli rukopis dokončil v roce 1956, vydán byl až v roce 1987. Mezitím ovšem vyšel v zahraničí a sklízel veliký úspěch. První filmová verze vznikla v roce 1965, adaptace se ujali Američané, režisér Lean obsadil do titulní role Omara Sharifa, který na tom založil svoji slávu, dvě ústřední ženské role vytvořily Geraldine Chaplinová a Julie Christie. Miluji ten silný příběh o lékaři, který na pozadí krutostí a války prožívá dvě nesrovnatelné lásky - něžnou, přátelskou, založenou na celoživotní náklonnosti a úctě, ta patří jeho manželce. Osud mu ovšem několikrát připlete do cesty dívku úplně odlišnou - temperamentní, nezkrotnou - a k té ho upřímně vedou jeho tužby. Režisérovi kritika vyčítala příliš zjednodušené vyobrazení bolševické revoluce, ale já bych řekla, že to filmu neuškodilo.

2007-01-30T08:52:00.000-08:00

Někdy si připadám jako ta nespokojená slepička z dětské pohádky. Když je v létě spousta trávy a nezahálí nejen velká sekačka, ale ani strunovka při obsekávání záhonů a moje ruce při plení, nadávám jako špaček. Jen v podvečer sprchne, už větřím, že tráva poporoste nevídaným tempem a práce bude ještě víc! (Ne, že bych byla líná a nějak zásadně mi vadilo právě sekání trávy, všechny práce na chalupě miluji, ale právě proto, že se jedná o chalupu, kde nemohu žít trvale, schází mi k dostatečné údržbě čas, který musím věnovat zaměstnání. Moji nespokojenost prohlubuje fakt, že zaměstnáním na plný úvazek stejně nevydělám dost, abych za to mohla slušně žít.) Jsem pořád v jednom kole, takže doba, kterou strávím na chalupě udajnou "dovolenou" je čas, který tak mohu označit jen v uvozovkách, protože ve skutečnosti se snažím dohonit všechny resty a tak makám 12 - 15 hodin denně a jak jsem potom odpočatá do dalšího pracovního období (a to se v práci rozhodně nemohu flákat nebo šetřit,) to si umí každý představit. Takže ne, v létě nemám ráda rychle rostloucí trávu. Ale ach, co bych za tu možnost sekání svěží travičky dala nyní, když to na holých trávnících čvachtá blátem!

2007-01-27T09:07:00.002-08:00

Škoda, že právě tento víkend se nedostaneme na chalupu. Umím si představit, jak je tam krásně. Nedávno vykvetlé sedmikrásky na trávníčku pod kuchyňským oknem si to jistě neříkají, těm mrznou tvářičky, ale je to paráda! Všude je bílo a čisto (to ve městech už po několika hodinách není), nad vesnicí se táhne takové to zvláštní, jiskřivé, zimní ticho, stromy mají bílé větve a a jehličnany se pod sněhovou pokrývkou trochu shýbají, potřebovaly by asi dedečka Mrazíčka, aby je ošetřil. Ve sněhové pokrývce na trávníku jsou jen křížem krážem hluboké kočičí stopy a pár nepatrných muřích nožek, to jak tam poskakovali ptáčci. Kupodivu, nikdy jsem na této oslnivé nádheře nenašla stopy krve nebo peří, takže tam ty kočky a ptáčci buď nepobývali ve stejnou dobu nebo protstě ptáčci včas dokázali využít svých křídel. Bílo je všude, i drátěný plot je tak zavátý, že místo zelených tenkých oček má silná bílá, i lavice pod oknem má navátou bílou čepičku, třebaže stojí pod přístřeškem, kam by vlastně snad ani sněžit nemělo. Kdybychom přijeli navečer, světla auta by rozjiskřila všechnu tu nádheru ještě víc a až bych šla do kůlny pro dříví, zaručeně by se kolem mně protáhla nějaký hostující kočka, která tam na polenech pospávala v příjemné vůni. No, nejeli jsme, nezbývá mi, než si o tom všem nechat jen zdát.

2007-01-27T09:07:00.001-08:00

2007-01-27T09:07:00.000-08:00

2007-01-20T04:51:00.000-08:00

Skládat na chalupě dříví, to je sice fuška, ale dřevo přitom aspoň voní, prachu a špíny je minimálně, vcelku se to dá označit za příjemnou práci. Daleko horší je, že my musíme mít na chalupě i zásobu uhlí. Málo platné, kamna dřevo přímo polykají a když na jaře pracujeme většinou venku na zahradě a domů se chceme přijít ohřát, musí si kamna udržet své teplo a přitom nikdo nemá čas je chodit ustavičně ládovat. Uhlí vám přivezou také bez problémů, jen čím dál prašnější a dražší. Složit ho ale do kůlny, to už není psina. Kdysi jsme si na tu práci dokázali vždycky někoho zjednat, maník dostal stovku nebo dvě, podle toho, jak dlouho se s tím matlal a navrch flašku rumu jaksi naturálně, mezi tím pár panáků a piv na občerstvení a byl spokojený. Jenomže dnes ani na vsi kde je vysoká nezaměstnanost na tu práci nikoho neseženete. Zaměstnaní jsou zaměstnaní tak moc, že doslova padají na hubu, pár nezdaněných korun raději oželí a odpočinou si, aby je z práce nevyhodili pro slabé výkony. Ti nezaměstnaní prostě dělat nechtějí. Toho tuhle bolí a jiného támhle pšká, prostě nemohou. Ale jak je známo, i kapka dovede vyhloubit kámen. Se synem tedy postupujeme podle tohoto pořekadla. Ani jeden z nás skutečně není zdravý natolik, aby mohl uhlí do kůlny jednoduše naházet lopatou, ale když já zasednu na nízkou stoličku k nespočetným kbelíčkům, které plním a syn odnáší, také to zmákneme. Má to jen jeden zádrhel - špinaví jsme jako čuňata a černí od mouru jako Ašanti.

2007-01-18T09:33:00.000-08:00

Topit na chalupě dřevem, to je lahoda! Má to ovšem jeden háček - o dřevu na otop nepřestalo platit, že se u něj zahřejete dvakrát. Dnes už sice stačí objednat plný náklaďák po telefonu a není třeba láhvemi alkoholu uplácet místního hajného aby prodal a chlápky z JZD aby přivezli, jako tomu bývalo dřív, ale složit, složit a pořezat, to si většinou musí chalupář sám. Cenově velmi výhodné pro jeho kapsu bývá, pakliže je nablízku nějaká pila. Ta totiž lacino odprodává odpad, nerovné latě a prkna, co se nepovedou. Složit ovšem tohle do kůlny nebo do stodoly, to bývá fuška. Pokud tu práci vykoná chlap, asi mu moc zatěžko není, loni v létě jsem jí ale u nás v rodině musela zastat já. Pro ženskou, co váží tak akorát, je to pěkná makačka, to mi můžete věři. Čtyřmetrové latě mne málem dostaly, než jsem pochopila, že musím donést elektrickou pilu a přeřezat je, abych je vůbec dostala pod střechu. Náklad celého auta jsem skládala čtyři dny. Ve vedrech, jaká tehdy panovala! Občas mezitím, pravda, zapršelo. Poprvé jsem se hnala pro igelitovou plachu a jala se přikrývat, k všeobecnému veselí sousedů. "Zmokne, uschne," volali na mne. Také mi to došlo. Nu, složila jsem a zahřála se přitom poprvé. Teď jen zbývá se těšit na pořádnou zimu, až naložíme do krbu!

2007-01-15T09:39:00.000-08:00

Kdyby v naší rodině byla doprava na chalupu tak snadná jako kdysi, zaručeně bychom tam od podzimka jezdili snad každý víkend. Krásné počasí k tomu přímo svádí! Jenomže... V neděli jsme ve městě stolovali při otevřeném okně, ptáčci venku řvali jako zbláznění a zem vlhce voněla jako na jaře. Jenomže ve městě se k venkovní idylce přidávají také nepříjemnosti - závan pachu z popelnic odkudsi z daleka, (nikde v dohledu oka alespoň ty smrduté nádoby nejsou), kohosi zase napadlo o svátečním poledni začít cosi vrtat a mlátit kladivem. To na venkově není. Popelnice vám smrdí jen potud, pokud jste sami čuně a házíte do ní zpovykaně jako ve městě kdeco. Místní se vyznají a hlavně šetří v té nádobě místo, když dostanou za pernou pro ně platbu poukázky na několikeré vyvezení odpadu ročně, všechno třídí, to smradlavé hlavně do kompostu, potřísněné papíry proletí komínem... a poledne je pro venkovské dodnes posvátné! I ten sebevětší halama skope bohy před venkovním prahem, šlendriánsky si ošplouchne ruce a zasedne k obědu. Nikdo nevrtá vrtačkou, nemlátí čímsi jako hluchej do vrat. Jen ti ptáci řvou a zem voní a to je kousek ráje!

2007-01-11T12:47:00.000-08:00

Na chalupě velmi miluji, že se tam topí ještě po starodávnu. Pravda, není to nic příjemného, když přijedeme v zimním období do vymrzlého baráku a místo abychom někde něco zapnuli a otočili knoflíkem, nastane pobíhání a zatápění a přikládání a nakonec je z toho ještě popel a bince a prach. Ale málo platné, už při tom počátečním šrumci se zahřejete, s tím popelem a prachem to při troše šikovnosti u vybírání kamen také není tak zlé, zato kdfyž si konečně usednete do křesla a posloucháte praskot a hučení v komínu, je to samo o osbě lahoda, kterou nikdy nemůžete zažít s nějakým přímotopem nebo plynovým kotlem kdesi ve sklepě. Nadto, když se topí dřívím! To kamna ani trochu při přikládání nezačmoudí a nezasmrdí, naopak, pokud tu a tam přihodíte nějaké smolné polínko, domem se rozvane vůně, jakou nic na světě nemůže nahradit! Také to máte rádi? A jak se při tom v teplé místnosti a při světle svíček dá krásně snít!

2007-01-07T01:58:00.000-08:00

Slyšela a četla jsem o těch letočních divech přírody své a neměla jsem důvod tomu nevěřit. Prý kvete, co by kvést nemělo a raší a zelená se... Ono je ale něco jiného to vidět vlastníma očima. Vrátili jsme se právě z chalupy - a na místech, kde jindy touhle dobou leží sníh nám kvetou sedmikrásky! Nemám je ráda, mrchy, i přes ten jejich hezký název a andělské tvářinky zasazené v zeleni, ony jsou to pěkně dominantní mršky a udusí kolem sebe kde co! V létě je bez milosti decimuji sekačkou nebo sbírám jejich kvítky do sedmikráskového medu, ale teď, začátkem ledna, jsou pro mne náhle zázrakem! Civěla jsem na ně jako na zjevení, když jsem kolem nich mohla běhat na záhonky a do kůlen jen v tričku a tenké vestě. Bohužel se obávám, že příroda si svůj spánek vzít nedá! Teď je prostě jako slečna, která se rozhodla flámovat až do rána, protože se dospí později! Ach jo, už to vidím, jak v létě pobíhám po zahradě v kožich a kozačkách!

2007-01-03T09:15:00.000-08:00

Když je blátivo, na jaře nebo na podzim, existuje jeden velice důležitý předmět, který byste měli na chalupě vlastnit. Dřív býval dosti obvyklý, později na něj lidé zanevřeli a jako by přestal existovat, dnes jej občas objevíte, bohužel nějčastěji v nějakém železářství, v podobě dlouhého zparchantělého jezevčíka nebo krokodýla. Nu ano, možná už vám svítá a svitne vám docela, když řeknu, že v blátivém počasí se špatně zouvají holínky a vysoké boty bůbec. No jistě, mám na mysli zouvák! Když jsem jako malá holka jezdila na venkov k prababičce, meli tam za venkovními dveřmi jednak zouvák, jednat takový rovný, z dlažby vyčnívající kus železa, o který se sice člověk nemohl vyzout, zato napřed aspoň ušpiněnou podrážku zhruba očistil od bahna. Prababička s babičkou a s tetami využívaly obou vynálezů, praděd si jen čistil podrážky o železo a holínky si s hekáním stahoval klasickou metodou. Ale vrčel a huboval zle, že když sloužil za první světové války jako důstojník u vojska, měl k tomuhle účelu pucfleka!

2006-12-31T06:41:00.000-08:00

Kdo vlastní chalupu s přiměřeně velkým pozemkem, měl by na něm mít alespoň jednu břízu bělokorou. Pokud tam neroste, vysaďte si ji sami a nedejte na sousedy, kteří huhlají: "Je z ní moc listí, přitahuje klíšťata..." Bříza je nádherná sama na pohled svoji ztepilost. Její dlouhé splývavé větve povlávají ve větru jako vlasy mladé dívky, bílá kůra jejího kmene je ve tmě jako šat víly. Ale abychom se neoddávali jen ideálům, bříza je i užitečná. Vysazená blízko u domu ssaje vlhkost a udržuje stavbu v suchu. Znáte Nepilovu kapitolku z knihy Jak se dělá chalupa, nazvanou "Vysaďte tam vrbu"? No, bříza poslouží stejně! Pravda, dovede dorůst až do 20 metrů na výšce, takže bych doporučila ji sázet na místo, kde nebude vadit, že trošku zaclání slunci. Bříza je celá stvořená z léčivých esencí. Vzpomeňte na "březovou vodu." Dnes už se její velká část upravuje chemicky, ale kdysi se skutečně navrtával březový kmen nádherného stromu jen proto, aby do připravené nádoby naronil trochu své mízy, podobně jako v jiných končinách kaučukovník. Doufám, chalupáři, že vy svou vzdušnou vílu navrtávat nebudete a březovou vodu si slušně koupíte v obchodě. Ale můžete si nasušit spoustu březového listí na čaj, ten je chutný a zdravý, působí močopudně, takže udržuje v dobrém stavu ledviny a játra. Bříza prý v květu nepůsobí dobře na alergiky, takže vy, kdo už jste v civilizovaném světě alergii získali, vy si dejte pozor! Ale kdo na potlačení alergie bere léky, tomu z vlastní zkušenosti říkám - květy, prašníky ani jehnědy plné pylu vám pod širým nebem nic neudělají. Jen si neřežte březové větve domů do vázy, to by porazilo i alergického vola!

2006-12-27T12:33:00.000-08:00

Každý chalupář by si asi přál mít na svém domečku střechu Bramac, se zárukou na čtyřicet let. Protože když prší do sgtřechy, to je tanec! A zdaleka nemusí jít jen o případ, kdy majitel chalupy něco zanedbá a střechu nemá v pořádku. On je totiž déšť a déšť a sníh a sníh! Při některém tom nadělení do průměrně udržované střechy nezateče ani slzička, zatímco jsou jiné případy, kdy máte najednou na půdě louže, že by se v nich mohli líhnout pulci. Nezbývá, než narychlo šmrdolit s vanami a kastroly a umývadly a pochytat, co se dá - jenomže sotva vysvitne sluníčko a vy zavoláte pokrývače, plazí se po střeše jako šnek a dušuje se, že je všechno v pořádku. Tohle jsme zažívali dobrých deset let, dokud nám necákli nervy a nedali jsme střechu kompletně přeložit. To prý stačí, tvrdil jiný pokrývač, tašky jsou naprosto bezvadné a krovy slušné, tak jaképak štráchy. Přeložil střechu vskutku fortelně a pár let byl klid. Jo, jen pár let! Na jaře začalo kdovíodkud zatékat zase! Mne se zdá, že se brzo picnu!

2006-12-20T09:47:00.000-08:00

Chalupa, pokud je to opravdu vhodně umístěné stavení a ne smutná stavba někde u silnice, ta má své nesporné výhody, jaké v bytě prostě nikdy mít nemůžete. To si uvědomuji pokaždé, když v domečku buď uklízím nebo maluji. Stačí si vyčíhat slušné počasí a všechny přebytečné kusy nábytku a různé ty verky, co doma při takových činnostech pořádně překáží, jednoduše vystrčím ven. Matrace se mezitím pěkně provětrají, čerstvě umytý nábytek oschne a já se mohu uvnitř činit doalelujá. V mestském bytě, se sousedy vpravo a vlevo si takový přepych nikdy nemůžete dovolit. V panelákových domech je na chodbách tak málo místa, že by se každý leda přerazil, kdybyste vystrčili ven třebas jen stoličku. A i v domech ze starší a solidnější zástavby to není vhodné, přinejmenším proto, že by to vypadalo jako nechutný herberk a nadto by vám možná nějaký šikulka něco pohotově ubral. Proto chvála chalupě, chvála vlastnímu domu, byť i jen rekreačnímu, to by si měl každý uvědomit, když se dře na zahrádce nebo třebas klopí prašulky zase na nějakou nutnou opravu. To říkám já a plně si za svým tvrzením stojím!!!

2006-12-12T09:15:00.000-08:00

Do doby Vánočního slavení na chalupě se mi vtírá také jedna legrační vzpomínka. Vybudovali jsme v domečku také koupelnu. Sice nijak honosnou, pro pohodlí nám scházela vana a příjemně provoněné koupele, nicméně funkční sprchový kout s odpadem zaručoval lidem, že se nebudou muset šplouchat někde v plechovém umývadle v kuchyni, jako předchozí obyvatelé. Jak ale budování ve starých domech naráží na různé potíže, funkce malého průtokového ohřívače byla ovlivněna pojistkou a vypínačem, které byly umístěné mimo koupelnu. Pokud chtěl člověk použít průtokáč, vypínač zapnul o několik minut napřed, aby se to nějak dostalo do chodu, či co, tomu jsem nikdy nerozuměla - a doporučené bylo tohle zase po skončení očisty vypnout. Ve slavností náladě jsme se tak jednou před Štědrovečerní večeří vystřídali v koupelně všichni - nebo to jsme si aspoň mysleli. Vydrbaný byl malý syn a já s ním, manžel, jeho matka, které zářily tvářičky jako cibuličky nejen z horké vody, ale také ze slivovičky, kterou si pilně zavdávala... Nějak se zapomnělo, že se ještě neospršila moje maminka, protože neustále někde pobíhala, tvářila se hrozně důležitě a mytí odkládala. Nakonec se také s náručí svátečního šatstva odebrala do koupelny, jenomže to už šel manžel rozdělat do haly oheň v krbu. Na konci rozlehlé místnosti spatřil svítit červenou kontrolku od průtokového ohřívače. Koupelnové dveře jsou umístěné za tlustým závěsem aby nehyzdily vzhled, takže naprosto nebylo znát, zda se v koupeně svítí čili nikoli. A navíc, i manžel byl svatosvatě přesvědčen, že po očistě jsme už všichni. Takže prostě tu žířící kontrolku vypnul. To ovšem mělo jakýmsi nedopatřením na svědomí to, že voda ve sprše začala na okamžik téct skoro nesnesitelně vařící a vzápětí skoro ledová. Podotýkám, že moje maminka je jemná paní, sprosté slovo od ní neslyšíte za celé roky. Tenkrát ale v té panické hrůze zavyla jako raněný kojot: "Kdo mi to chce opařit a zamrazit prdel???"
Manžel byl sice v tu chvíli konsternován, ale nutno spravedlivě uznat, že tchýni uškvařit ani zamrazit nechtěl, pojistku okamžitě zase zapnul, svůj omyl přes dveře vysvětlil a ještě se celý večer mamině omlouval.

2006-12-08T09:03:00.000-08:00

Vánoce na chalupě, to je něco úžasného! Vzpomínám na doby, kdy jsme venku slavili Vánoce i Silvestra a Nový rok s celou rodinou, táta, máma a syn, dvě babičky, jeden dědeček a vždy nějaký právě nezadaný něčí sourozenec a bylo to moc fajn. Problém spočíval jen v tom, že většinou se nenašlo dost ženských rukou na vaření (mužským to bylo pod úroveň, ti chtěli jen baštit) a starost okolo přípravy pokrmů a mytí nádobí padla většinou na mne, což bylo zdrcující. Jen bramborového salátu jsem pravidelně připravovala 10 kilo, vrchovatý pekáč řízků na Štědrý den dal v elektrické troubě zabrat od odpoledne a cukroví se skladovalo v ohromné spíži v krabicích po kilech. Ovšem vedle těchto zjevných záporů měl vánoční pobyt na chalupě velmi mnoho kladů. Nejvíc jsem si vždy cenila čtyř: spokojeného posezení u krbu všeobecně...vánočního smrčku s ozdobami v selském stylu, u kterého nevadilo, když tu a tam upadla na dlaždice jehlička... spousty místa pro celý rozsáhlý Alšův betlém - a stříbrného smrku na zahradě, který se pro jediný vánoční večer odíval slavnostním hávem. Na každou větev dostal široké stříbrné řetězy a svíčky a ohromné koule ze zmačkaného alobalu a zářil v té výzdobě, vysoký a pyšný na to, že je živý!

2006-12-03T04:05:00.000-08:00

Postavit pořádné jezírko, to už dá docela fušku. I manuálně zručný chalupář nepochybí, když se napřed poradí s odbornou literaturou. Návodů existuje spousta, je jen na majiteli, aby se včas rozhodl, zda chce v jezírku pěstovat také rybky (potom potřebuje budovat hlubší nádrž, aby ty chuděry v zimě nepomrzly). A potom je dobré mít na paměti některé obecné a prověřené zásady. Například nádrže pravidelných tvarů se nehodí do menších zahrad, tam je dobré volit nepravidelné, poněkud zaoblené tvary, jejichž okraje lze osadit plochými kameny a mezi ně nasázet rostliny, které později okraje víceméně zakryjí. Do přírody většiniu dokonale zapadá jezírko ledvinovitého tvaru. Pokud někdo nebude stavět vodní dílo takového rozsahu, aby mělo samostatnou výpusť (což většinou nebývá možné), je dobré pamatovat ve dnu na malou nádržku, kam se bude voda do poslední kapky stahovat. Tak totiž člověk na zimu čerpadlem bez problémů vypustí veškerou vodu, aby mu jeho zahradní pýcha nepopraskala. Když má všechno nastudováno a promyšleno, může se dát do samotné stavby. A jak to dělat NEMÁ a čeho by se naopak měl vyvarovat, to takovému zvídavci povím příště.

2006-11-28T09:18:00.000-08:00

Když už jsem se minule zmínila o jezírku, jak vypadat nemá, povězmě si, jak by vypadat mělo. Možností je mnoho, záleží jen na okolnostech. Kolik peněz a času chce majitel vynaložit při jeho budování, kolik místa na to může na pozemku obětovat, kolik času následně hodlá věnovat údržbě... aspektů je mnoho. V zásadě se větší jezírko udržuuje daleko lépe než malé. Ale zase na každý pozemek se velké jezírko nevejde a ani nehodí. Známí - ti ale na chalupě žijí od jara do podzimu - vyřešili svoji touhu po trošce vody velmi vtipně. Vodní plochu zbudovali na rozloze necelého čtverečního metru, přičemž většina prostory je vyhloubená jen velmi mírně. Pouze v jednom místě udělali hlubší prohlubeň, pro zapuštění kbelíku s lekníny. Prostor vyhladili, trochu omazali jílem, vyložili silnou tmavou fólií a jednoduše napustili vodou. Fólii okolo opět zasplácali jílem a zakryli placáky, po okrajích vysázeli různé traviny a převislé rostliny a nechali přírodu, ať si dělá, co umí. Vodu v jezírku prostě dopouštěli z hadice podle potřeby a aby leknín netrpěl teplotním šokem, dolévali vždy jen tolik, kolik se v hadici na slunci stačilo za den prohřát. Přebytečná voda prostě pomalu prosákla mezi placáky po okrajích a zavlažila rostlinstvo okolo. To začalo růst jako blázen a půvabně kameny skoro zakrylo. Na zimu prostě paní postavila leknín i s kbelíkem do sklepa a bylo vystaráno.

2006-11-25T04:06:00.001-08:00

Velmi krásnou ozdobou u chalupy je jezírko. Musíte je ale samozřejmě vymyslet s vkusem a citlivě zakomponovat do přírody. Jedni lidé u nás ve vesnici si zařídili kousek krásna po svém - když se rozhodli, že konečně přestanou pěstovat slepice a zlikvidovali jejich výběh, jakž takž seškrábali se země vrstvu slepičího... hm...guána a vprostřed holého pozemku začali hloubit jámu. Když jsme chodili okolo na procházku, jen jsme tiše žasli, ale neodvážili jsme se ptát. Jáma byla hluboká a široká a dlouhá asi jako hrob a hádavá nechodící babka sužovala dědu už tolik let, že možné bylo všechno, jen nám bylo divné, že jáma je u plotu, směrem k veřejné cestě. Samozřejmě, nebyl to hrob! Jednoho dne do jámy slavnostně zapustili starou smaltovou vanu, uvnitř jí natřeli na modro, napustili vodou, do něj postavili dva nakřáplé hrnce s lekníny a na okraj na stráž malovaného trpaslíka. A jezírko bylo hotové! Tak něco takového samozřejmě nemyslím! Tihle lidé se sice od té doby hodně nafukují a tvrdí, že u jejich plotu často zastavují auta a projíždějící obdivují, jak jim lekníny nádherně kvetou, ale já si myslím, že ti řidiči zastavují z docela jiných důvodů!

2006-11-25T04:06:00.000-08:00

2006-11-21T09:16:00.000-08:00

K pobytu na chalupě prostě patří nějaké zvířectvo. Někdo si s sebou ven vozí psa nebo kočku, klidně i králíčka nebo morčátko v kleci, ptáčky od andulek po vzácné papoušky, dokonce jsem viděla i transportovat malé akvárium s několika rybičkami. Spolu s ptactvem nebeským je to docxela pěkná menažérie. A pokud nemáte domeček někde na samotě, musíte si do toho výčtu připočítat také psy a kočky vašich sousedů. Tedy, mne se stalo za hezkou řádku let asi jen třikrát, že mne na zahradě nečekaně navštívil něčí pes, zato kočky k nám lítají v jednom kuse. Správně chápou, že mám jejich živočišný druh v oblibě ( a kdo by také nepochopil, když ven nastrkuji pro ty věčné nedožrance talíře s kočičím krmením) a kdo by pohrdl trochou přízně. Koček v naší vesnici ubývá, přesto ale letos pravidelně chodily k našemu domu na vizitu dvě. Přiběhly i tento poslední víkend, kdy jsme podle předem připravených plánů uklízeli na zimu. A pochopily. indy se najedí, pomazlí a vzápětí zase mizí. Tentokrát se mi držely u nohou celý víkend. A přes vrchovatou misku kočičího guláše, který jsem jim na rozloučenou vyklopila na talíř, před odjezdem obezřetně zmizely. Jindy sedí a čučí za autem či za našimi patami, pokud odcházíme pěšky na vlak. Tentokrát se vypařily. Co kdybychom je najednou popadli a odvezli do toho děsivého a smradlavého světa, který je vždycky po příjezdu cítit z každé naší maličkosti?

2006-11-11T02:52:00.000-08:00

K pozdnímu podzimu neodmyslitelně patří něco ostřejšího pro zahřátí. Domácí pálenka. Mít ji, to je ale dnes vlastně černota. Ale jaká dobrota! Žádná flaška prohnaná někde státní palírnou nechutná tak úžasně jako domácí mok, když si dá výrobce s láskou záležet. To jen stát zase natahuje ruku po dalším snadném výdělku a tak nerozlišuje. Jistě, pokud si někdo zařídí palírnu ve velkém, bude prodávat a plnit si kapsu a nezaplatí příslušnou daň, ten nechť je zavřen, až zčerná, s tím souhlasím. Jak ale drobní hospodáři přijdou k tomu, aby je někdo házel do jednoho pytle s takovými štikami, když oni si vyrobí jen pár litránků vyloženě pro sebe a příbuzné, pro přátele, aby mohlu v chladném dnu nabídnout po štamprličce...? Stát kontruje, že nelze rozlišovat, nejsou na to nástroje, nelze dost dobře stanovit, odkud pokud jde jen o výrobu pro vlastní potřebu a odkud už o byznys a tak prostě všem a jasně říká NE! To je sice hezké, ale kdo je vlastně STÁT? "Stát jsem já," říkal kdysi francouzský král Ludvík XIV. a měl na to právo, byl králem dědičným a pomazaným a tak rozhodoval. Co ovšem ty skupinky dnešních nadřazenců, které nahoru vynese stejná náhoda, která je zakrátko zase smete a oni v tom čase koukají hlavně pro sebe urvat co nejvíc, aby potom byli za vodou? Že je jejich rozhodování vždy spravedlivé, o tom se dá s úspěchem pochybovat. Někdo se dá zastrašit, někdo ne. Naštěstí. Domácí slivovička, hruškovice, meruňkovice... zatím žijí. Ať žijí navěky, říkám já.

2006-11-07T09:31:00.000-08:00

Když jsem se tak zamýšlela nad tím, co jsem všem chalupářům ještě zapomněla v tento čas připomenout, zakázat nebo doporučit, konzultovala jsem se synem, taktéž zavilým chalupářem a on pravil: "Nahoď téma "Nenechte si na chalupě myši, přibalte si je s sebou do městského bytu!" Sorry, to je způsob jeho humoru. Občas je to ještě horší, to mu říkám, že vážně žertuje jako nemocná kobyla. Ale ty myši, to je opravdu závažné téma! Už jsem se o nich zmínila, protože ty potvůrky v době vaší nepřítomnosti dokážou opravdu zle potrápit. Někdy ale stačí dobrý nápad, trochu práce - a aspoň něco máte před jejich zoubky spaseno. Posloužím příkladem. Máme výborný sklep. Nejsem si jistá, jestli pivo by z něj bylo nejlepší zrovna na sedmém schodu, ale možné to je. Každopádně, dole je přesně takové klima, aby se tam daly přes zimu uchovávat brambory. Místní soused kdysi pravil:" Copak vo to, brambory vám rád levně nechám a přivezu vám je, ale musíte to ňák zařídit, aby vám na ně nechodily myši!" To se snadno řekne, ale... Manžel se tenkrát ovšem překonal! Když začal z kůlny stěhovat do sklepa starou nepoužívanou skříň, svázanou úhledně jako bývá uzená rolka, myslela jsem, že se zbláznil. Ale ukázalo se, že pouze porodil myšlenku! Skříň byla svázaná jen proto, aby se nerozjely její jednotlivé části od sebe, jakmile můj muž dopravil ten celek dolů do sklepa, povalil oprýskaný šatník naznak, kvůli vlhkosti jej umístil na čtyři sloupky vyskládané z cihel a dveře odstranil. Tak vznikla rozměrná bedna, do které mohly přijít brambory. A aby z nich všetečné myšky nic neměly, nahoru vyrobil z tenkých trámků odnímatelný rám potažený králičím pletivem a navrch ještě drátěnou sítí proti hmyzu. Vážení, fungovalo to! Každý rok jsem před uskladněním bednu dočista vymetla a obílila vápnem a dokud neuhnila, myši měly utrum, brambory v našem sklepě neochutnaly!

2006-11-04T10:36:00.000-08:00

Poté, co jste chalupu zazimovali, zamkli, na půl roku oputili, máte možná někteří depku, že teď je před vámi zima, nekonečné dlouhé měsíce bez aktivního odpočinku, prostě opruz. No, nelze upřít, že tomu tak na jednu stranu skutečně je, protože kdo nemá domeček situován tak, aby i v zimě mohl tu a tam přijet, "pobejt", jak se říkalo po starodávnu v "Kerkonoších", třeba jen posedět u krbu, popít čaj s rumem a zajíst něčím dobrým, podívat se, zda je všechno v pořádku a zase odjet, ten si prostě smutní. ALE NEMUSÍ! V zimě lze plánovat, učit se, snít... Třeba nemám na bazén nebo náročnou opravu střechy, ale chci si příští rok pro radost vybudovat malou skalku nebo jezírko, zima je ideální čas, abych se o tom dozvěděla něco z knih a začala přemýšlet, jak přesně to provedu! Trvalkový záhon, to také není špatná zábava! Jeden mám, tři zimní sezóny mi poskytlo radost studování kni, rozvažování, které konkrétní rostlinky by se hodily do našeho prostředí a která s kterou by se na záhonu snesla, která by měla být vpředu či vzadu a která je jedovatá a proto jki nechci, aby se nakonec ještě neotrávil náš pes... Potom bylo třeba také pořídit nákres předpokládaného záhonu v určitém měřítku a rozpočítat, kolik čeho konkrétně bude třeba koupit... Na jak říkám, po tři zimy jsem se nenudila - a dalších dvacet roků sklízím radost z dobře odvedené práce!

2006-10-31T09:35:00.001-08:00

Za chviličku už opravdu udeří zima, předpovědi počasí to svorně tvrdí! Ale zkušeného chalupáře to nezaskočí, on ví, co nesmí opomenout! Opakujte si se mnou:
*** Vylít vodu ze sudů a sudy pokud možno uklidit pod střechu.
*** Zakrýt všechny květiny, keříky a stromky podle toho, jaký kabátek v zimních měsících vyžadují. (Pokud kdo zapomně co zrýt nebo pohnojit, má také ještě poslední šanci).
*** Sekačka a vůbec jakékoli zahradní nebo pracovní náčiní by nemělo zůstat neošetřené, koukejte všechno umýt nebo přinejmenším dobře očistit a nakonzervovat vazelínou nebo třebas i vyjetým olejem.
*** Nelitujte času na úklid v kůlnách a přístavcích, ono by se to po čase mohlo vymstít, až přijedete v půli zimy na inspekci, zapomenete, co kde leží nastraženo a přerazíte se vejpůl o nevhodně vyčnívající nůši či pohozené kladivo! A nelitujte času na přípravu otopu - je milé při příjezdu v zimě najít dostatek nařezaného dříví a v kyblících nabrané uhlí, stačí jen vzít a jít.
*** Pokud vám z oprav zbyl nějaký cement a vápno, uzavřete je do neprodyšných nádob. Barvy a laky nenechte přemrznout, pokud nemáte sklep, kde by byla stálá teplota nad bodem mrazu, převezte je raději do svého stálého bydliště.
*** V domě prohlédněte hlavně střechu, jestli vám nezatéká a jestli ano, nestyďte se nastražit na inkriminová místa kbelíky či vany - pouze mnohonásobní milionáři si dnes mohou dovolit střechu opravovat dřív než k zatékání dojde, otázkou ovšem je, kde přišli k oněm početným miliónům, že?
*** Nenechávejte v domě žádné nechráněné jídlo, myši nemají rozměry mamutů a jsou to potvůrky šikovné, dovedou se dostat prakticky kamkoli! A nezapomeňte přes zimu v koši na špinavé prádlo žádné špinavé prádlo, je veliká pravděpodobnost, že vám nejen zasmradí celý dům, ale ještě jako na potvoru nakonec zplesniví!
*** Nebuďte líní a připravte si do krbů a kamen topení tak, aby po příjezdu stačilo jen sirkou škrtnout! Uvidíte, jak mile vás to příště překvapí, jak radostněji budete lozit po svém a těšit se, až se do toho všeho příští jaro zase naplno opřete!

2006-10-27T09:51:00.000-07:00

Zazimování chalupy bývá často činem, který drásá lidské srdce. Nemyslím teď zrovna situaci, kdy jste si jisti, že víc než život ve městě, v kanceláři nebo ve fabrice vám sedí právě to každodenní dření na venkove a přesto nemůžete zůstat, to ne. Někomu ovšem vstoupí do života zvířátka. Sousedův psík, který vesele mává ocasem a hrne se k brance pro pohlazení když procházíte kolem, pyšné a svébytné sousedovic kočky, které si přes léto zvykly chodit si k vám pro pohlazení a na nějaký ten gáblík, nabídnutý z přátelství - a přivádějí s sebou i roztomilá, odrostlá a chlupaťoučká koťata. K nám si v létě navykla chodit bílá kočičí máma se dvěma potomky,A co mají kožíšek skoro půl na půl bílý a černý. A mladý kocourek, kterému majitelé říkají Filip. Naše babička na něj začala rozverně volat "Fífo" podle té rozervané postavy malíře ze seriálu Rodinná pouta a kočičákovi to bylo jedno a stejně se jí hrnul na klín a k misce. Možná mu tak říkají i ti domácí, protože je pojmenovaný podle té seriálové postavy. Kdo to ví? Když jsme odjížděli, seděl u brány jako ztraceneček a čuměl tklivě za autem, které nás odváželo. Na jaře ho možná už nenajdeme a někdo ze sousedstva lhostejně prohodí "Ten pruhovanej? Toho eště na podzim přelelo v zatáčce auto. "A svět bude zase o půl roku dál

2006-10-25T11:17:00.000-07:00

Vím, je už trochu pozdě, ale vy všichni, co jste zapomněli zasadit tulipány, máte asi poslední možnost! Doufám, že jejich cibulky jste vyjmuli ze země velmi pečlivě rycími vidlemi právě v té nejvhodnější době. Doporučuje se konec června, ale v některých oblastech Čech to může být i později, záleží na tom, kdy tulipánové cibule zatahnou, kdy opadají květy a zvadnou listy a i silná lodyha začne vypadat tak nějak eklhaft. Tehdy prý jsou cibulky akorát! Je třeba je vyjmout, opatrně z nich oddrolit zem a uskladnit je na tmavém a suchém místě. Ale pozor, hlavně je při té akci nezapomeňte v kuchyni, možná byste mohli dopadnout jako moje sousedka. Ta si jednou v této fázi odskočila ke druhé sousedce na krátký potlach před přípravou oběda a než se vrátila, její přičinlivý manžel pokrájel všechny ty tulipánové cibule pod maso na guláš. A při jejím pčíchodu se ještě chlubil, jak jí v kuchyni zastal, i když mu na lísce nechala ty nejmenší cibule, co kdy viděl! Slyšela jsem tenkrát ten její mocný řev! Myslela jsem, že jí manžel přinejmenším propálil ten vyšívaný ubrus po babičce nebo otrávil milovanou kočku!

2006-10-23T10:34:00.000-07:00

Víte, jak je to nepříjemné, když vám do chalupy pronikne myš? A je to raz dva, zvlášť když máte dům uprostřed zahrady a proto zvyk nechávat dveře věčně věkův dokořán. V domě voní jídlo, občas dokonce zapomenuté někde v pohodlném dosahu myších tlapek a zoubků - no to by taková myš musela být pytlem praštěná, aby nevklouzla dovnitř a nějaké to sousto si tam nepřivlastnila! Nám se to stalo naštěstí jen jednou, před léty. Po příjezdu jsme našli už v předsíni nějaké rozkousané noviny, v kuchyni na sedáku prohryzaná úhledná díra ve vlněném přehozu, dokonce synovy figirky z formely, které nechal na stole na tácu, měly úhledně nahryzané kde co! Podnikli jsme ny myš okamžitě hon, soused zapůjčil pastičky a názorně předvedl, jak je třeba je použít... ale myš byla prohnaná, ne a ne se chytit. Dokonce si z nás dělala vyloženě dobrý den. Sedíme u stolu u oběda - najednou fijú - myš jako maličké torpédo profrčí kuchyní! Tak si nás dobírala - a ne jednou. Ale my v tu dobu měli právě malé kotě. Perského kocourka, čistokrevného, ještě docela prcka, do kterého pochopitelně stran myši nikdo nevkládal žádné naděje. Mylně. Jednou jsem myla po obědě nádobí, kocourek spal na židli a myš předvedla jeden ze svých vyzývavých úprků. Seběhlo se to v okamžiku - kotě hup, myš kvík - a bylo vystaráno! Kocourek se cítil ublížený, že jsem mu zakousnutou myš nenechala jsko hračku a vynesla ji do kompostu. A potěšený, že jsem ho za to až do večera chválila a krmila dobrotami.

2006-10-19T09:45:00.000-07:00

Vážení chalupáři, nezapomeňte na jiřiny! Já vím, že leckde ještě zdobí záhony nebo přetékají z váz, ale pro letošek už mají svůj příděl slávy vyčerpán! Hlásí přízemní mrazíky, jižinám pomrznou nožičky... eh, co to žvaním tohle by se hodilo do pohádky. Prostě, zmrznou jim hlízy, shnijí a vy tak přijdete o zdroj krásy na příští rok. To by byla jistě škoda i tam, kde si jiřinkový pěstitel hlízy nekoupil za drahé peníze, ale dostal je nebo si sám namnožil. V tuto dobu to chce kvetoucí vršky nekompromisně ořezat asi deset centimetrů nad zemí. Pokud jsou nějaké květy a poupata ještě k čemu, klidně s nimi do vázy, ale hlízy už by se měly ze země vyjmout. Nejlépe rycími vidlemi a hezky opatrně, aby se nepoškodily. Pokud se tak přece jen stane, i menší poranění je vhodné hned začerstva ošetřit drceným dřevěným uhlím. (Pokud grilujete, ani si ho nemusíte nějak zvlášť opatřovat, stačí jednou či dvakrát pečlivě vysypat, co zůstane na dně prázdného pytle a uschovat to třeba do kelímku od tuku či sýra - pochopitelně důkladně vymytého a usušeného). Větší a statnější duté stvoly jiřin mají v sobě nastřádanou vláhu, pro jistotu je vhodné každou hlízu obrátit "dnem vzhůru" aby byla jistota, že v ní vláha nezůstala. A oddrolit hlínu. Není nutné úplně dočista, prostě jen tak akorát. A potom skladovat na lískách (případně vyložených papírem, aby zbytky hlíny nepropadaly) a vlhčím temném místě, ideální je dobrý sklep. Já sklep až tak úplně úžasný nemám, lísku s hlízami proto ještě aby určitě nebymrzla lehce zabalím do igelitu a ponechám jen větrací otvor. A mám vystaráno! Na výsadbu dojde zase až napřesrok po třech ledových mužích.

2006-10-16T09:46:00.000-07:00

Ztratila se nám babička. Nesmějte se, k smíchu to není! A chalupy se to dotýká, protože babičku jsme vyexpedovali v létě ven, kde se slíbila starat o zahradu a setrvat až do podzimu, kdy prý posbírá ořechy. Že si to tam chce letos pořádně užívat. Užívala si podle svého, ale najednou vyvstala nutnost její přítomnosti ve městě. Zavolat babičce mobilem je nemožné. Postupně zničila tři, než jsme pochopili, že tudy cesta nevede. Obdržela telefonní kartu, ve vsi je budka. Babička dokázala telefonní kartu v ceně dvou stovek provolat za dva dny. Tak to se také nevleze do rozpočtu. Způsob komunikace tudíž zůstává stejný, jako v dobách Marie Terezie - dopis. Dopis jsem odeslala, v záhlaví jasně zdůraznila: hleď se vrátit okamžitě, je to nutné pro to a pro toto... a ačkoli se to nemá, do dopisu jsem vpašovala pro jistotu i peníze na cestu, s naší babčou člověk nikdy neví. Její příjezd jsme očekávali ve čtvrtek nebo v pátek. Když se neobjevila, syn prohlásil, že je to v... že dopis asi nedostala a v pondělí odjel na chalupu. Poté telefonoval celý říčný - chalupa zamčená, babička nikde. Máme dohodu se sousedkou, že na naše příjezdy a odjezdy dá trochu pozor, co kdyby došlo k nějakému neštěstí, v domě krátkodobě zůstávají kocouři. Proto se sousedce vždycky poctivě při odjezdu i příjezdu omeldujeme jako na vojně. Babička tentokrát ani muk, takže snad nikam nejela, mínila sousedka. Asi se šla jen tak projít. Hodiny hrůzy, kdy už jsme viděli babičku přiřazenou k těm ztraceným, co o tom nedávno psali, ty vám nebudu popisovat. Potom se klidně ozvala - je ve městě, všechno je v pořádku, prý dojela dobře. A proč neřekla sousedce, že odjíždí? vyla jsem úpěnlivě. Prý v tom chvatu zapomněla! No co s tím naděláte! Konec dobrý, všechno dobré.

2006-10-14T12:38:00.000-07:00

Podzim je obdobím, kdy každý řádný chalupář zazimovává. Prostě se naposled všude důkladně uklidí, veškeré zahradní náčiní je vyčištěno a nakonzervováno vazelínou nebo něčím podobným, (přiznám se, že mně není příliš po chuti, že syn z důvodů úspornosti opatřil kdesi starodávnou konev na mléko plnou vyjetého oleje a natírá s ní vše, co příštího roku na jaře zase vezmu do rukou, ale funguje i to). Všem naivkům, kteří věří, že se všechno o sebe přes zimu postará samo bych ráda připomněla, že tomu tak není. A že ke zkáze může výrazně přispět neumětelská ruka člověka. Jako když před několika léty měla moje matka ten skvělý nápad, že ořechy, které nejsme my s to odvézt do města a ona je nehodlá nechat ležet ladem nebo ty usušené rozdat, ochrání nejlépe tím, když je v lískách uskladní do komory v domě. Myši by musely být velikostí mamutů a inteligenčně na úrovni policajtů, aby se nedokázaly dostat dovnitř. Což nebyly. A když už jednou pronikly dovnitř, poctily svoji přízní kdeco. Na jaře jsme našli prokousanou většinu klasických peřin na patře a vlněnou přikrývku v kuchyni na sedáku, z přihrádek na nás padaly ohryzané zbytky knih. Málem dočista byla sežraná sbírka pohlednic hlavního města Prahy, na kterou si syn zakládal od dětských let. Třeštili jsme oči nad tou zkázou, než jsme objevili komoru posetou dočista vyhlodanými skořápkami ořechů a tisícovkami myších bobků. Až pak jsme pochopili, že prostě naše kočky tu dobu nebyly doma - a tak myši měly pré! Tak takhle ne, vážení, takhle ne!!! Neříkám to pro pobavení, ale jako odstrašující příklad.

2006-10-11T12:56:00.000-07:00

Málo platné, ať se jakkoli snažíme zadržet nastávající podzim a zimu, už tu na naše chalupaření číhají ruku v ruce. Někdo (když už ví, že se do svého hájemství před zimou nedostane), předčasně stříhá a zakrývá růže. Jiní kašlou na zahradu či zahrádku, na ty své malé, krvavě vykoupené latifundie a věnují se krásnu. Jedna moje kolegyňka o minulém víkendu prochodila hory doly v touze nasbírat co nejvíc materiálu na okrasné kytice a (už) i na vánoční věnce. Dokazovala to zjizvenýma rukama, které by nikdy v celé lidské historii nemohly patřit eklegantní dámě (jíž ona bezesporu je), ale ani poslední obecní děvečce (pro niž naopak nemá ty nejmenší předpoklady) Z mochyně na zahrádce přinesla do kanceláře úžasnou kytici. Naštěstí jen já a ona víme, že šťavnaté středy těch oranžových lampionků jsou jedlé ( ostatní žravé kolegyňky by je možná začaly z půvabné kytice v kameninovém džbánu kuchat a baštit).

2006-10-09T12:12:00.000-07:00

Vážení a milí příznivci chalupářského povídáníčka, já vím, že vám dlužím nějaké vyprávění. Ale věc se má tak, že na chalupě je v současné době má máti, která si tam užívá všech slastí a strasti ji míjejí, ježto už má svůj věk a každý podzim svede maximálně posbírat pár ořechů. Pravda, vylepuje si na to bezmála stejné plakáty, jako jsou všude kolem ty volební, ale faktem zůstává, už víc než ty ořechy prostě nestrhne. Což jí vzhledem k jejímu věku nikdo nemá za zlé. Ovšem podzim volá, zima ho stíhá a máti se asi co nevidět bude chtít vrátit do města, takže na mne dolehla povinnost uklidit jí v její nepřítomnosti byt. Kdo to nezná, nepochopí. Činila jsem to svědomitě, celou sobotu a neděli, takže dnes jsem víceméně mrtvá. Howgh. Pokračování příště.

2006-10-05T10:32:00.000-07:00

Podzim je pro nás na chalupě doba perná, doba zakrývání růží. A že jich máme! Bez urážky, kdybych spočetla rozlohu Lidic a jejich proslavené růžové zahrady a podělila počet růžových keřů našim pozemkem, pravděpodobně bychom zvítězili. Naštěstí nemáme žádné stromkové, kterým je třeba na zimu ohýbat pružné kmínky k zemi a ovazovat korunky, na to je opravdu nutný fundovaný zahradník. Ony i ty ostatní dají fušku, když je má dvojka nepříliš výkonných lidí (= stárnoucí vdova a nedospělý syn) zabezpečit před zimou. Prý " přihrnout", radí v pořadech několika televizí. Já nevím čím, leda bych jim donesla všechny naše peřiny. Naše růže jsou nějak agresívní nebo co, všechno pod sebou požerou a na zimu každá ještě očekává kopeček kompostu. A ten nakopat, to je to pravé pošušňáníčko! "Jde to, ale dře to," prohlásil tuhle synek. Zatoužila jsem mu dát facku. Nestíhám totiž sledovat vyjadřovací trendy dnešní mládeže a tohle mi přišlo nějak přisprostlé. Nakonec jsem mu tu facku raději nedala ( co kdyby mi ji vrátil ten King-Kong, vyšší o hlavu než já)? A tak dodnes nevím. Byl vlastně sprostý nebo ne?

2006-10-03T12:20:00.000-07:00

Já vlastně nevím, jak se nám daří ještě tu chalupu udržet pohromadě. Chlapa už na práci léta nemáme a já jsem v mnohém levá jak turecká šavle. Pravda, hodně by spravily peníze, ale...! Prostě foukat si nemůžeme. A někdy se maličkost zvrtne tak, že bych se nejraději oběsila. Jako tehdy, když mi uhnily prádelní šňůry. Měly na to nárok, sloužily mi léta, silné, silonové. Každý rok na jaře jsem je sundala, vymáchala v saponátu a natáhla nazpět. Jenomže po jedné takové očistné proceduře bylo jasné, že mají doslouženo. Musím podotknout, že co jsme koupili chalupu, prádlo suším pod verandou, protože tam mi nikdy nenaprší. Jenomže v posledním čase mne napadlo, že to, jak jsem si kdysi poručila rozmístit háčky na trámech, nebylo právě nejšťastnější. No a když mne opustily ty původní šňůry, řekla jsem si, že to vezmu zgruntu. Spořivě jsem vyšroubovala háčky z původního místa, že si je rozmístím daleko lépe. To jsem narazila poprvé. Jak se mému manželovi kdysi podařilo je do trámu během několika minut bravurně zašroubovat je mi doteď záhadou. Já se s tím mořila celé dopoledne. A to jsem netušila, co si užiju s novoou šňůrou! Vybrala jsem šikovnou, potaženou umělou hmotou, uvnitř silné kovové lanko, aby také něco unesla. Nenapadlo mne, jaký mi bude klást odpor. Ta stará už byla promáčklá v místech ohybu, nebylo obtížné ji lehce natáhnout. Tahle se kroutila jako živá, několikrát se mi ovinula kolem krku, div jsem se na ní neoběsila. Když jsem ji konečně upevnila, cítila jsem se vítězně, jako na vršku Mount Everestu. Jen do druhého dne, než jsem vyprala velké prádlo a všechno spokojeně navěsila na novou šňůru. Za chvíli běžím okolo - a všechny cíchy a prostěradla se mi plouhají po zemi! No jasně, neměla jsem sílu tu potvoru, skoro živou, pořádně napnout! No dál snad pokračovat nemusím! Tu sakramentskou šňůru jsem od té doby napínala už aspoń čtyřikrát. Nepřestávám doufat. Každý materiál snad jednou musí dosahnout hranice svých možností v rozpínavosti! Jednou zatáhnu o poslední možný půlmetr a vítězství bude mé, prádlo se mi více plouhat po zemi nebude!

2006-10-01T05:22:00.000-07:00

Podzim, doba sklízení! Každý chalupář má plné ruce, protože na rozdíl od místního usedlíka, on má na tu práci čas pouze o víkendu. Nejčastěji se sklízejí a uskladňují jablka, to u nás příliš nehrozí, naše tři jabloně se neustále tváří, jako by nám dělaly milost, když tu a tam urodí nějaké jablíčko. Co nám opravdu hrozí jsou vlašské ořechy, o tom už jsem se zmiňovala. I když jejich přemíra má zase tu výhodu, že mne donutila vymyslet několik původních kulinářských předpisů, kam se dají zabudovat. Opravdu jsme se kdysi těšili na lískové oříšky! Vzhledem k tomu, že na konci zahrady tvoří veliký kus živého plotu několik lísek, měli jsme jejich úradu jaksi za přiklepnutou. Jenže chyba! Když řeknu, že jsme nikdy nesklidili ani jeden zralý oříšek, nikdo mi to nebude věřit, ale je to tak! "To víte, tou stranou už jste skoro na samotě, taky tady široko daleko nikdo lísky nemá... to vám voberou veverky," poučila mne sousedka. No, ocasaté nezbedné veverky mám moc ráda, kdyby se aspoń hemžily po zahradě a cpaly si oříšek do tlamičky šikovnými tlapkami! Ale já tam neviděla nikdy ani jedinou. Ano, jsme tou stranou skoro už na samotě, široko daleko kolem nikdo jiný lísky nemá a my jezdíme na podzim na chalupu výhradně jen o víkendech. Takže se mi spíš zdá, že ty "veverky" mají dvě nohy a dvě nenechavé ruce! Ale co nadělám!

2006-09-26T09:48:00.000-07:00

Kdysi jsme naši chaloupku koupili za dost drahé peníze, zato ve velmi dobrém stavu. Mělo to své opodstatnění, o kterém se tu nehodlám zmiňovat, důležité je, že tomu tak bylo. Jednu slabinu ale náš domeček měl. WC! Prodávající nás pyšně upozornil, že tady není žádná dřevěná kadibouda nad hnojištěm, že tu mají vyzděnou žumpu a záchod v domě! No byl tam, to je fakt! Jenomže vchod na tuto delikátní místnůstku už z domu nevedl. Potřebný člověk musel vystřelit z baráčku, zahnout za vstupními dveřmi k rudě natřenému vchodu na závoru a byl na místě. Uvnitř komfort hotový! Sice žádná mísa, pouze z prken stlučené bednění s otvorem, leč na něm nefalšované bakelitové zelené prkénko s poklopem a vedle na hřebíku nasazená rolička toaleťáku. Inu, starověký prevét, který naši předkové nazývali lapidárně česky výsernicí byl prostší, to je fakt, ale my tímto zákoutím nedovedli být dost nadšeni. Navíc můj muž po několika náznakových pokusech zjistil, že se dovnitř prostě nevejde jinak, leda by nechal nohy čouhat ven a ubydlel se při otevřených dveřích. Protože ale do zmíněného azylu bylo vidět z hlavní cesty naší vsi, rázně odmítl se exhibovat všem se spuštěnýma kalhotama. Takže první, co se na naší chalupě změnilo byl hajzlík. Manžel povolal zedníka, ten prostor zvětšil, zvenčí zazdil a naopak proboural přepážku do domu, vsadil slušné dveře, jeho syn instalatér protáhl vodovodní potrubí, přimontoval na betonový sokl obvyklou mísu... Nevím, proč tohle neudělali původní mjajitelé, náklady byly skutečně zanedbatelné. Ale kdoví! Vážení, kdoví, jak dlouho bychom my ostatní běhali "okolo" nebýt té šťastné náhody, že se dovnitř nevešel náš pán a král!

2006-09-23T10:31:00.000-07:00

Chalupa a chalupaření, to je ve velké míře také o plotech. Vzpomeňte příběhů zpívajícího právníka Ivo Jahelky, kolik konfliktů se například mezi sousedy strhne pro ovoce, které přečnívá přes plot, i líbeznou písničku složil o hruškách, které si jistý Eda chránil i za cenu trestného činu. Ale i když jsou přímí sousedé v tomto velkorysí, nikdo druhému nic nebere a přátelsky mu umožní, aby si i na vedlejším pozmku v pohodě očesal úrodu ze svého stromu, zase jde prakticky o to čí je tento plot, kdo má povinnost jej udržovat v dobrém stavu, natírat a tak dál - a zase může dojít ke konfliktům. Jak bezvadné by bylo, kdyby plotů nebylo. Nebylo by co platit, shánět, budovat, natahovat a a natírat - a o co se hádat. Ale tak jako mravenci mají v genech zakódováno, že staví mraveniště, tak každý člověk v sobě nosí myšlenku, že jen mu něco patří, musí si to zamknout, pojistit, držet na tom ruku, postavit okolo toho zeď, aby mu to nikdo druhý nevzal. A bohužel, ono to ve většině případech ani jinak nejde, to by jeden splakal. A tak máme kolem chat a chalup a domů a domků ploty které říkají za majitele: odtud potud je to moje a cizáci, vy dál ani krok!

2006-09-19T10:44:00.000-07:00

Pohled na kalendář mi říká, že už zase budeme co nevidět slavit svátek patrona naší země, svatého Václava. Cože má vévoda zemí českých společného s chalupou? Samozřejmě nic. Až na to, že starodávná pranostika říká, že na Václava se v hospodářství klátí ořechy. No a my máme na chalupě ořešáky dva. Tak vzrostlé, že mlátit do větví zezdola dlouhatánským bidlem naprosto není nic platné. Dokonce i kdyby nám ten svatý Václav půjčisl svojí zástavu na štangli, co je s ní zpodobený na Václavském náměstí, sotva by to pomohlo. Jediné řešení prostě je vylézt do koruny stromů a lomcovat tam větvemi jako Tarzan. Jenomže toho už léta nikdo z členů naší rodiny není schopen. Omlátíme tudíž co se dá a potom jsme odkázaní na sběr. Jak se tak ploužíme po pozemku sehnutí a bohatě vhazujeme každý do svého kbelíku plod za plodem, asi nám všem táhnou myslí vzpomínky na dobu, kdy jsme pozvali na pozemek fundovaného zahradníka a ten nám při spatření obrovských stromů promptně poradil, ať je porazíme, že už jsou staré - a dva tak velké ořešáky na takhle malém pozemku, to je prostě stejně šílenství. Tehdy jsme se třásli touhou sebrat se země alespoň jeden malý, na vlastní zahradě vyrostlý oříšek - a tak jsme neposlechli. Stromy se dočkaly prořezání, pohnojení - a protože asi slyšely, o čem je řeč a pojaly k nám náklonnost, už dvacet let od té doby plodí jako o závod. Hergot!!! Na ořechy se u nás v rodině už nemůžeme ani podívat. Ale naši přátelé jsou z toho dodnes celí paf - nikdo nemusí shánět před Vánoci ořechy do cukroví, každý si od nás odnese velikou tašku.

2006-09-16T09:44:00.000-07:00

K chalupě nutně patří také nějaká zvířátka. Někdo s sebou vozí papouška nebo psa, jiný kočku, my KOČKY. Tedy kocoury. Tři povstalci ale cestování na chalupu moc rádi nemají. Je to asi způsobeno tím, že - jak se říká - kočka je věrnější domu víc než člověku. Naši kocouři jsou spokojení v městském bytě. Převoz ven sice snesou, ale nijak je to netěší. Prostě se tváří asi v tomto duchu: " Co se dá dělat, naši lidé se zbláznili. Chtějí být někde, kde to divně smrdí, kde nejsou měkoučké sedačky a perské koberce. A na to se, prosím, trakají dvě hodiny jiným smrdutým monstrem! Na konci cesty vynášejí plné tašky čehokoli a blaženě povykují , jako by šlo o kdovíco! A my jim to trpíme a nekušníme, protože je skrze ty sušenky a syrové maso, co nám věčně servírují, máme docela rádi, " Potud kočky. Já ovšem pravím za lidi, že vozit s sebou tuto sebranku chlupatou, to není vůbec jen tak! V autě strachy řvou, na chalupě si žádný z nich nechce dobrovolně vystoupit z přepravky a při cestě domů aby je lovil chlápek fundovaný na africké safari. Ale patříme k sobě a tak to prostě všichni snášíme.

2006-09-11T10:46:00.000-07:00

Snad každý majitel nějakého pozemku bazíruje na trávníku. Tím spíš chalupáři, kteří mají možnost se kochat svým majetkem jen o víkendech. Když my jsme před léty koupili chalupu, co rostlo před a okolo ní, to nestálo za jméno "trávník". Můj manžel se tenkrát poradil s kamarádem, který měl na tomto poli neoddiskutovatelné zkušenosti. "Víš, kanadský trávník tady asi nebudete mít nikdy," řekl moudře starý pán, když k nám přijel na víkend a všechno si prohlédl. "Ty kopřivy a pampelišky a vůbec... Na slušný zelený podklad to dotáhneš, když se tu budeš plahočit tak sto let a každý týden budeš sekat, ono se to samo zkultivuje, když dáš trávě šanci, v podkladu je jí dost. No a jestli to chceš mít dřív, připrav si tisícovku, domluv se s nějakým maníkem z JZD, ať to tady přes víkend všechno zvorá a když vyberete plevel, můžete to zgruntu vosejt znova." Dobrá rada nad zlato a tisícovka - dnes pakatel - tehdy sice peníz nemalý, ale mnohem víc než tento finanční výdaj děsilo pomyšlení na oraniště a blátiště kolem domu - a to kdovíjak dlouho. Ne, ne, ne, my to necháme, rozhodli jsme tenkrát. Paloučkům kopřiv pomůžeme k likvidaci krumpáčem, na pampelišky kašleme, koneckonců, jsou také zelené - a ono se uvidí! Uvidělo se. Ne, kanadský trávník jsme opravdu nikdy neměli. Ani běžný trávník, protože jsme také každý týden nesekali. Matička příroda si přesto poradila a nám se před očima odvíjely proměny. Pýr a kopřivy, pampelišky, sedmikrásky, fialky... nakonec se tam usadil rozrazil a mezi ním jitrocel kopinatý. Nehoršíme se proto, vždyť jde o klasiku. Rozrazil přinutil k veršování i Vítězslava Nezvala a že jitrocel je dobrý na rány, to už se ví odpradávna! A trávník přitom nevypadá hůř!

2006-08-15T03:45:00.000-07:00

Na chalupě je skvostně, pokud je hezké počasí. Ale kdo si to dobře naorganizuje, užije si hezké chvilky i tehdy, když prší. V pěkném počasí to chce prostě dělat práce na zahradě, aby pak při dešti jednomu nebylo líto, že něco promeškal. No a když se zatáhne, je čas na odpočinek, na něco příjemného. V kruhu rodiny se dají hrát různé hry nebo jen tak posedět, popovídat si, udělat si konečně na sebe čas. A čas je také na něco dobrého na zub, na nějaký čaj či kafíčko...a já se v takovém období vždycky uchyluji i k něčemu sladkému pečenému. Jako včera - mračí se nad námi už celé dny, ale tentokrát mi bylo jasné, že deštění neunikneme. Na poslední chvíli jsem vyběhla na zahradu a natrhala dostatek rybízu na dobroučký linecký koláč. Protože mám k ruce výtečně pečící elektrickou troubu, za hodinku voněl po celém domě. Dejte si s námi! Stačí mít zmiňovaný rybíz a na těsto 1/2 kg hladké mouky, 1 a 1/2 prášku do pečiva, 15 dkg. cukru, trošku vanilkového pro vůni, 1 celé vejce a 1 kostku Hery. Z vyjmenovaných ingrediencí uhňácím těsto, vyválím na pomaštěný a vysypaný plech, navrch dám rybíz a zasypu žmolenkou, na kterou recept neuvádím, protože tu snad umí i každý vůl.

2006-07-31T09:57:00.000-07:00

Vzadu za domem máme takový úzký, neplodný pruh pozemku. Je to navážka, jen aby se vyrovnal terén. Vespodu je kamení a nahoře jen jíl. V takovém prostředí, jak je známo, ničemu se nedaří. Pár zelených konifer dostaly ku zrodu obrovskou vykopanou mísu, naplněnou listovkou a rašelinou. Ale kolem? Ostuda! Travička přes všechno snažení řídká jako vousy na bradě eunucha. U plotu furt a furt kopřivy. Loučka fialek potěší oko pouze na jaře, potom zůstanou pokroucené lístečky a mezi nimi holé flíčky. Tu a tam vyraší v úzkém pruhu "Ivanovy fousy", jak říkávala moje babička kadeřavým latám jitrocele prostředního. Ale jeho přítomnost mne moc netěší, elektrická sekačka se s jeho silnými stvoly zrovna dobře nevyrovnává. Jedinou radostí na tom neplodném proužku země je kakost luční. Roste nám tu v takovém množství, že není problém ho natrhat do obrovské kytice. Když ji doplním několika květy kopretin a lučními travami, v džbánu s modrým dekorem to vypadá skvěle, na patře domu, když džbán postavím do rohu na podlahu z matně červených natřených prken, oproti bílé zdi. Ne, nemám v tom případě výčitky svědomí, že vraždím květiny.Kdybych byla důsledná a projela vzadu za domem se sekačkou o týden - o deset dní dřív, kakost by vůbec nevykvetl! Takže tím, že jsem počkala a pozvala jeho modré pěticípé kěty do domu mu říkám: "Musíš pro mne zemřít, ale mám tě ráda, vážím si tě, poznej to"! Vždycky v tom džbánu vydrží v květu několik dní, tak to snad chápe!

2006-07-27T09:28:00.000-07:00

Věru, že my jsme si koupili chalupu v Největším Zakopaném Světa! Jediný krám tam není a dokonce tam není ani hospoda! Což o to, nepřítomnost hospody nám nikdy nevadila, ale odkud brát zásoby? Pro všechno přece není možné jezdit pět kilásků do nejbližší vesnice? "To nemusíte," řekli nám místní, "sem dvakrát týdně jezdí prodejna!" Jezdila. A dodnes jezdí. Ale co vozila kdysi a co vozí dnes by se dalo shrnout jedním nezdvořilým slovem - houbeles. Pojízdný autobus, uvnitř místo sedadel podélně police, na konci autobusu pult s kasou a váhou, vzadu chladící pult. V regálech poloprázdno, v chladícím pultu skoro vymeteno, ceny jako hrom. Tak je tomu dnes a bylo to tak i před čtvrtstoletím. Bez nebezpečí člověk může koupit akorát rohlíky, chleba a pivo - pokud se na něj ovšem dostane. Prodejna celá ta léta objíždí v pravidelném okruhu a naše vesnice je ta poslední. Chápete, jak je možné, že já to přesto venku tak staršně miluji? Já to sama nechápu. Asi proto, že navzdory populárnímu rčení, každá láska neprochází přes žaludek. Celá naše rodina si v domečku užívá svobody a vůbec jí nevadí, že se tady musí věčně postit.

2006-07-23T08:28:00.000-07:00

Kdo má to štěstí, že vlastní svůj rekreační objekt v místě, kde je kanalizace, může juchat. My juchat nemůžeme, naše chalupa stojí ve vsi, která si dodnes může nechat o kanalizaci jen zdát. Tváří se nóbl, ulízaná náves, kaplička, nikde žádná rozdrchaná kadibouda za domem... Své nejniternější potřeby se tu řeší za pomoci žump. No jo, ale každá žumpa je jednou plná, že ano. My koupili dům se žumpou vzorně vyvezenou, několik let tedy nebylo oč se starat, pevně vybudovaná nádrž zakrytá dlážděním podle domu byla veliká, převeliká. Až se nám zdálo, že naplnit se nikdy ani nemůže. Ale mohla! Poptali jsme se, povolali službu s fekálním vozem. Co čert nechtěl, můj muž musel odjet, zůstala jsem na to žumpování sama. Říkala jsem si - no o co jde, vůz je objednaný, peníze na zaplacení mám... a s klidem očekávala věcí příštích. Přijel chlap s vozem - a ten se nevešel do vrat. Vrata jsme vysadili a vůz popojel k domu. Chlap vyndal hadici a zaječel "Paninko, vona nestačí!" "No tak to budete muset nějak zařídt, nastavit či co, já to šufánkem vyndávat nebudu," pravila jsem. Odjel i s vozem, přijel za hodinu. S ním druhý chlap a kilometry hadice. Potom už to šlo. Cucali, cucali, minuty ubíhaly. Kolem smradu jako v hradu, bylo to v létě, v plném slunci. Nakonec chlapi vypili každý limonádu mnou nabídnutou, přijali bakšiš, zaplatit nechtěli. Prý nám přijde faktura. Přišla. Nechtějte vědět na kolik! Pravdu měli dávní vesničané, když se svými potřebami běhali za stodolu. Jenže co my? Nemáme stodolu!

2006-07-17T09:37:00.000-07:00

Chraňte chalupu před škodnou, to vám radím jako osoba zkušená. A věřte, že nemusí jít vždycky o ptáky, myši, krtky nebo kuny, co vám natropí na zahradě paseku. Předem prověřte každého příbuzného, než ho vypustíte na záhony a nehleďte na to, že jde třebas o starou babičku, která k vám jezdí léta. Nemusí si všímat nebo pamatovat spoustu věcí a pokud zůstane bez dozoru, natropí značné škody, jako se to stalo mně. Roky jsem si šlechtila v jednom nepravidelně ohraničeném cípu zahrady takzvaný volný záhon. Mnou pečlivě vykombinováno a prokalkulováno na něm od jara do podzimu vždy něco kvetlo, volné plochy doplňovaly nízké trsy stříbrné kostřavy. Na tu jsem si zvlášť domýšlela, protože všechna pocházela z deseti ubohoučkých sazenic, které jsem si kdysi koupila někde na tržišti. Každých těch pár fousků stálo tehdy nekřesťanských 10 Kčs. Jen trpělivostí a pečlivým rozsazováním jsem z toho po létech nakonec vypěstovala půvabné koberečky, které tu a tam kryly jednotlivé plochy mezi cibulovinami. No, už nekryjí. Předloni se mi pracovní povinnosti nashromáždily tak bujně, že jsem se na chalupu od jara nedostala. Příliš jsem si tím hlavu nelámala, na sekání zahrady dojížděl syn, údržbou záhonů se zavázala moje matka. Když jsem na podzim přijela, myslela jsem, že mne raní mrtvice. Na volném záhonu holé plochy jako dědova pleš, stříbřité kopečky nikde. "Co se stalo s tou kostřavou?" zakvílela jsem. "Tady žádné kytky nerostly, jen spousta nějaký hnusný trávy," hájila se maminka. "To si nedovedeš představit, co mi dalo práce ji vyplít, furt tady všude vobrážela"! Na to se nedalo povědět ani ň. Pozdější zjištění, že pryč je také šuškarda a několik druhů floxů už mne nemohlo ranit.

2006-07-13T09:33:00.001-07:00

Čas ovoce, zvláště jahod a třešní, to je na chalupě peklo hotové! Nechápu, jak dovedou uhájit úrodu ve velkých sadech, když lidé mají obyčejně problém zachránit sklizeň z jednoho - dvou stromů nebo záhonů. Tak jako lidé prokazují v určitých směrech čím dál větší inteligenci a vynalézavost, tak i škůdci jsou čím dál mazanější. Nějaké strašáky na ptactvo nebeské už dávno neplatí. A že jsem viděla lecjaké důmysly! Stromy ověšené třpytkami jako vánoční smrčky, na záhonech zapíchané kůly s podivnými tvary vyrobenými z ruzně spojených pet láhví - ale kdepak, ptáčkové se nenechají odradit! Pokud při dozrávání plodů opravdu bedlivě hlídáte a občas do vzduchu vystřelíte z brokovnice, podaří se vám je nachvíli vyplašit, ale vždycky jen poodlétnou a brzo se stejně zase vrátí. Nejsem neužilá a kdyby část ze stromu sezobali a něcho mi nechali na koláč a do sklenic na zimu, proč ne, rozdělme se, ale pokud se hrozně nesnažím, ti mizerové nenechají jedinou třešeň nenaklovnutou! Jahodové záhony jsme už zlikvidovali dávno! Vzpomínám ovšem, jaký úspěch jednou zaznamenala se svojí svéráznou hlídací metodou jedna naše sousedka. Pod třešňový strom uvázala psa a nakázala mu na ptáky štěkat. To chvíli fungovalo, jenomže v letním teplu to Míšu brzo omrzelo, svalil se do stímu a usnul. "Ty holoto, nevím, na co tě mám," naštvala se babka. Donesla si pod strom židličku, noviny a brýle a hlídala s ním. Jen se přiblížil houf ptactva, babka nakopla spícího psa dřevákem a sama také vyskočila, mávala rukama, tleskala a štěkala na pomoc línému Míšovi svorně "Haf Haf!" Měli z toho tenkrát ve vesnici všichni náramnou srandu, ale fakt je, že babka Jedličková tenkrát jediná v celém širém okolí zavařila nevídané množství třešňových kompotů.

2006-07-13T09:33:00.000-07:00

2006-07-09T05:01:00.000-07:00

Stále to vedro k padnutí, už abych mohla ven! V městském bytě je strašně a v zaměstnání o nic lépe, klimatizace tam frčí jako o život, rozhodně nelze docílit doporučovaného rozdílu mezi venkovní a vnitřní teplotou (maximálně 6 stupňů). A s oblečením to také není jkednoduché, nejsem milionář, nemohu si jít nakoupit ze dne na den novou garderobu jen proto, že příroda se zbláznila! Na chalupě si vyhovím. Pouhé "šup dp plavek" nepomůže, to dávno vím! Ale rozmísťuji v takových případech po pozemku zdroje občerstevní - několik velikých lavórů s vodou a plechovou koupací vanu před okna kuchyně. Kamkoli se při práci na vlastním pozemku hneme, je po ruce příjemné vlažné osvěžení. Z vany si nabíráme na polití celého těla do malého plastového kyblíčku. Spolu s namočenými vlasy, slaměným kloboukem a spoustou opalovacího mléka s různě vysokými ochrannými faktory, vegetujeme na chalupě i v tropických vedrech dobře. Uvnitř domu je v přízemí vždycky příjemně. Neznamená to, že lidé před 120 roky ovládali při stavbě obyčené chalouzny taje, které dnes už k dispozici nejsou, spodní místnosti mají zdi široké 50 - 60 centimentrů. Nahoře je to horší, část prvního patra je roubené a sluníčko tam pokoje vyhřeje jako pec. Stejně ale znám za dlouhá léta jisté finty! Stačí přes den zavířt okna i okenice a v podvečer dlouze větrat skrz navlhčované plátno závěsů - a přitom trávu i dlaždice okolo domu pravidelně ostřikovat chladnou studniční vodou. Takové machrování zabere dost času, ale...! Léto, léto mé...!

2006-07-06T06:08:00.000-07:00

Současná vedra jsou pro mne ve městě skoro smrtelná, venku na chalupě ale vůbec ne! Asi je to tím, že jsou ty staré domy na rozdíl k starobylým činžákům a hnusným panelákům stvářené jinak... Náš venkovský dům není podsklepený a v obvodových zdech dole má kolem 60 centimetrů. To jsme samozřejmě netušili v době jeho koupě. Krátce po nabytí svého majetku jsme se rozhodli zbudovat v jednom rohu domu z bývalého chléva koupelnu, což znamenalo zajistit přívod vody zvenčí. Řemeslník se o průkop snažil celé dopoledne se sbíječkou, než jsme pochopili: proto z nás prodejce vytáhl za padající stavení hotový majlant! Nekoupili jsme venkovskou chalupu, vlastníme něco jako Karlštejn!
Vodu ve sprše je v létě vždycky možné nastavit v průtokovém ohřívači jako vlažnou. (V zimě naopak ohřívač pracuje tak vervně, až jednou o Silvestru vyběhla z koupelny moje tehdy sedmdesátiletá maminka pouze v rozevláté osušce. Za příšerného smradu vypáleného "Františka," kterým podle svého mínění "provoněla" dům , ječela cože jsme to na ni schystali, že jí sprcha opařila..! Když řeknu pozadí, bude to jen slušné vylíčení situace!
Dávno vím, že ani sprcha v chladném bývalém chlévě není v horkých měsících samospasitelná! Ale stačí hodinu co hodinu polévat velké starodávné dlaždice ledovou studniční vodou a vzduch před domem je docela snesitelný i v největších parnech. Pravda, my, jako současní obyvatelé domu se vynoříme ven až v podvečer, kdy je venku pouze vlaho a milo.

2006-06-26T09:23:00.000-07:00

Tuhle jsem se zmiňovala, nakolik nesnáším sekání trávy na chalupě. Letos se ukázalo, že je to s posekáním ještě mnohem obtížnější než jsem myslela. Do domečku přijela naše stará babička. Tedy - stará! Věkem stará je, ale v životě - jak na co! Rozhodně by se tvrdě urazila, kdybych předpokládala, že na něco už nestačí. Kasala se před odjezdem, že s výkonnou sekačkou si poradí i s vysokou trávou, nechť jsme bez starosti! Dnes mi přišel úpěnlivý dopis: tráva prý v těch vedrech přestala být travou, vyschlá stébla ztuhla, prý mají tu pravou kvalitu, že by se z nich dala vázat košťata, ale sekačka je nebere. Žádný soused si s tím hnusem nechce kazit kosu, jeden prý to loni řešil tak, že si na posekání přibližně stejně velké zahrady najal na pomoc traktorovou sekačku od Obecního úřadu, na což mu řpišel účet na 5 000 Kč. Takže, vyjádřil se v tom duchu, že nikdy více (Ale mnohem neslušněji, klasicky po česku). Ze dne na den už to nevytrhneme, ale jen co vedra trochu povolí, jedeme ven, sekat trávu!

2006-06-21T09:05:00.000-07:00

Nevím jak kdo, ale já nesnáším na chalupě sekání trávy. Jednak se přitom jako alergik dusím a už tento fakt samotný by měl stačit. Ovšem my v posledních létech ještě ke všemu jezdíme ven velice sporadicky, vlastně jen na dovolenou a někdy tak dvakrát na jaře a dvakrát na podzim, z toho naposled sklidit jablka a ořecha a zazimovat. No a v takhle dlouhých intervalech má tráva a plevel prostě pré. Samozřejmě vím, že v posledních létech jsou za takto neudržované pozemky nějaké postihy, ale to se holt nedá nic dělat, kdyby mne za to měli veřejně zlynčovat u místní kapličky, zůstali jsme jen dva a častěji jezdit nezvládneme - a ne že bychom nechtěli! No na jaře se většinou trefíme dorazit tak, aby se dal trávník pohrabat po zimě a seseknout, ale potom už je to horší. Dojdeme k bráně - já a syn - a tráva nám jde naproti. Ploužíme se jí k domu a zanecháváme za sebou stopu jako slon. Jedva vybalíme nejnutnější a dáme větrat peřiny, vrthneme se na tu venkovní zkázu. Pokud je tráva jen asi po kolena, je to ještě dobré, naše výkonná sekačka to skousne. Nerada, často se zahlcuje, po několika krocích musíme vysypávat těžký sběrný koš, ale jde to. Několikrát se ovšem stalo, že nevhod zapršelo a tráva byla skoro do pasu. To ovšem zvládne výhradně zastaralá mechanizace - kosa nebo srp. Fuj! Neumíme kosit ani sekat srpem, proto jsme vždycky měli sekačku a když je najednou na nic, jsme v koncích. Syn párkrát máchne kosou, málem si usekne obě nohy, okouše asi tak dva metry čtvereční a vzdá to. Je také alergik a tak záleží na tom, v jakém stavu tráva je - někdy můj synek vstoupí na zahradu a rovnou začne otékat od očí. V takovém případě ho nenechám na nic sáhnout - oba prostě zkolabovat nemůžeme - a ženu ho za zavřená okna domu. Já tou kosou neusekám ani ty dva metry. Zbývá mi srp a jestli si dovedete představit, co znamená ve dvou víkendových dnech posekat srpem zhruba 500 metrů čtverečních a ještě to uklidit, politujte mne. Litujete? Díky moc. Ale i tak - nenávidím trávu!

2006-06-05T07:45:00.000-07:00

Ano, máme na nářadí a různé ty hřebíčky a šroubečky okolo skoro celou kůlnu, tuhle jsem se zmiňovala, jak "ráda" tam uklízím. Problém je, že na to, aby se v ní něco našlo, je až nehorázně velká. Jistě, všem věcem je vymezeno určité místo, ale přitom, jak často tam moji mužští řádí a jak se já naopak snažím všechny ty rozkramařené pitominy zase soustavně nacpávat na to své místo, občas prostě něco není k nalezení. Zrovna nedavno! Šlo o mizerný kus skelného papíru. Můj muž kdysi velmi výhodně nakoupil celou velkou roli poměrně univerzální jemnosti. Má být pečlivě složená, převázaná a uložená na jednom výstupku v zadní stěně. Najednou bylo potřeba kus šmirglu na nějakou opravičku v kuchyni: "Kde je?"- "Kde by byl, přece v kůlně."- "Tam není ani ň."- "Je tam celá role!" -"Tu právě nemůžu najít!" S mumláním na mužskou neschopnost jsem vletěla do kůlny (v tu chvíli právě vypadala docela urovnaně) a roli jsem také nenašla. A už to jelo! "Kdybys tady pořád všechno takzvaně neuklízela, našel bych ji ajncvaj!"- "Kdybych tady NEUKLÍZELA, ta role už by dávno neexistovala, tady dole na podlaze by dávno prohnila mezi pilinama jako ty výborný kožený rukavice, klukova čepice a stovka poztrácenejch kapesníků..."
No, šmirgl se nenašel. Fakt, ani ň! Nakonec si musel jít kus půjčit můj muž od souseda. A druhý den se ukázalo, že jako skoro vždycky při takových domácích přeháňkách, tentokrát jsme neměli pravdu ani jeden. Role původně určitě byla v tom výklenku, kam patří. Jen se prostě skutálela a neviditelně zapadla za stůl, kde jsem ji našla.

2006-06-01T04:45:00.000-07:00

Při poslední návštěvě chalupy mi rupla násada u rycích vidlí, takže bylo logické, že musíme opatřit novou. To by bylo jednoduché u chalupářů s autem, my jsme toho času ale jaksi bez, ven jezdíme autobusem a každou pitominu musíme tahat v rukou. No, když jsem příště jela ven já a syn, násadu jsme měli na paměti, na dlouhatýnském seznamu, co všechno musíme při přestupu obstarat ve městě, násada se skvěla na prvním místě. Také jsme ji koupili, pěknou, hladkou, snad zase něco vydrží. A potom jsme to brali podle seznamu systematicky: koření ve speciálním krámku, bylinné čaje hned vedle, časopisy, plyn do zapalovače, gumové rukavice v drogerii, šněrování k cíchám, které je v Praze k nesehnání a tam ho mají, nové voskované plátno na venkovní stůl, pytel uhlí na grilování, nezbytná zastávka v levných knihách, samozřejmě také potraviny... No měli jsme toho moc a pěkně různorodého, někde jsem vybírala já a jinde synátor, neustále jsme si přitom přehazovali přibývající počet stejných kostkovaných tašek od Vietnamců a tu zatracenou násadu - až se nutně stalo, co se stát muselo: tu sakulentskou věc někdo z nás někde zapomněl. Zjistili jsme to naštěstí dlouho s předstihem, než měl odjet náš další autobus. Jít koupit prostě do domácích potřeb jinou nešlo, tuhle měli poslední. Takže jsme museli oba svorně klusat po stopách té první. Kdyby šlo o zábavý fejetonek, asi by bylo vhodné tvrdit, že jsme ji objevili, až když jsme to všechno zase oběhli dokola až k začátku, ale ne. Skutečný život je někdy milosrdnější. Ten sakramentský kus dřeva jsme objevili za chviličku, ve zlevněných knihách poblíž náměstí. Prodavač nás tam zná jako falešný pětník, protože se tam zastavujeme pokaždé a často nakupujeme, už zdaleka nám tou nezbytností mával na pozdrav jako kyjem a culil se od ucha k uchu. A to ještě nevěděl, čeho se na nás dočká! Jak jsme tak předtím supěli do kopce a zároveň se osočovali, kdo ten klacek někde zatratil, uzavřeli jsme se synem vpravdě chlapáckou sázku o kopanec do zadnice, jestli se viník nezvratně prokáže. No, v krámě syn převzal násadu, poděkoval a odevzdaně se předklonil. Neusnadnila jsem mu to, mezulánovi! Pojednala jsem to lehce, ale s rozběhem.

2006-05-27T07:14:00.000-07:00

Když jsme asi před čtvrtstoletím koupili naši chalupu, na zahradě ve stínu dvou mladých, sotva zapěstovaných meruněk stála králíkárna. Ne prosím, neviďte hned nějakou ostudnou rozdrchanou boudu, postavenou z kdovíčeho! Kdyby nejhorší králíkárna světa byla jako byt čtvrté kategorie se záchodem společným s početnou romskou rodinou a ta nejpěknější připomínala vilku s terasou a vodotryskem, tohle byl králičí hotel Hilton se zlacenými splachovadly na WC a s lůžkem pod brokátovými nebesy. "Jó, tohle byla tátova chlouba, králíky, to bylo jeho," pěl chválu už bývalý majitel. "Od fleku si tady taky můžete pěstovat! Mladý vám vopatří dědek Strnad, přes víkedn se vo ně postaráte a von vám je nakrmí přes tejden za dvě flašky rumu na sezónu. Tady kluk si určitě rád dá čerstvě zabitý masíčko!" "Ne", řekl s odporem ´kluk´, tehdy náš čtyřletý syn. Zaplaťpánbůh za to, že je po nás! To tak, zabíjet na maso heboučkého ušaté králíčky! Ten Králik Hilton made in ČSSR musí ze zahrady pryč! Můj muž nic nenamítal do prvního kopnutí krumpáčem. Potom toho naopak namítal až moc - ukázalo se totiž, že králíkárna je stavěná velmi masivně. Ale já hodně popichovala a on nakonec zvítězil. O několika dalších víkendech jsme odklidili trosky, navozili na ně kompost a hlínu a oseli místo travou, co kdysi hyzdilo prostor pod meruňkami upadlo v zapomenutí. O tomto víkendu skoro třicetiletý syn sekal zahradu a mně se zdálo, že okolo vzrostlých meruněk v rohu to nějak fláká. "Vezmi to pořádně, tam pod tou králíkárnou!" zavolala jsem z okna kuchyně.
Vypnul sekačku a zavrtěl nechápavě hlavou: "Co ti je, kde máš jakou králíkárnu?"

2006-05-22T06:26:00.000-07:00

Ani se nedivím, že venkovské prostředí někdy může vážně narušit mezilidské vztahy. I nám se to jednou před léty málem stalo. A začalo to docela nevinně. Když jsme zakoupili chalupu a opravili co bylo nutné, v rodinné kase bylo lautr vymeteno. Samozřejmě, tu a tam jsme chtivě okukovali různé vymoženosti jako elektrickou sekačku nebo elegantní sedací soupravu z ratanu, ale to muselo počkat, stejně jako větší část prohnilého plotu, kterou by také bylo třeba vyměnit, ale... Vedle toho nás vůbec netrápil asi padesátimetrový úsek na konci zahrady, kde plot nebyl vůbec. Jistěže by tam pro pořádek měl být, ale vedlejší pozemek byl veliký flák halabala zatravněného pole, soused tvrdil, že s ním v dohledné době nic dělat nebude, že už na to nestačí. Za těchto podmínek jsem jednou spokojeně vyklusala na zahradu, začnu se hrabat v záhonku kousíček od toho pomyslného plotu a mně za pozadím se najednou ozve mocné funění. Lekla jsem se, div mne neranilo - za zadkem mně stála kráva! Koukám - a zpoza velikánské stodoly se trousí celé stádo... Vysvětlení se dostavilo záhy. Sklerotický soused dávno zapomněl na náš neexistující plot a za menší revanš dovolil, aby na ten pozemek vyháněl jeho kamarád! No jo, ale kdo to má tušit! Ještě že ty krávy byly dobře vychované, po zběžné prohlídce se odvrátily a odešly na druhou stranu!

2006-05-17T06:17:00.000-07:00

Ke každé chalupě či chatě nutně patří nějaké prostory, kam se odkládá nářadí, nástroje, případně otop a vůbec všechno možné. U nás je to kůlna. Je poměrně malá. Kdysi prý tu stála obrovská stodola, ale byla tak vetchá, že ji původní majitelé strhli a protože už neměli hospodářství v klasickém slova smyslu, se stroji a spoustou zvířectva, postavili jen tu úzkou, elegantní kůlnu a zbytek prostoru zatravnili. Mráz mi běhá po zádech pokaždé, když stojím před domem a obhlížím ten původní prostor. Moji chlapi totiž kůlnu zásadně neuklízejí. Nářadí hodí do šuplíku nebo zavěsí na hák, ale ostatní jaksi zůstává, jak jim to od rukou odpadne. Svorně tvrdí, že uklízení je pitomina i v městském bytě, na chalupě se to nehodíani trochu a pořádek v kůlně, to vůbec, to pche, kdo by se s tím páral! A já to nesnesu! Rozházené krabičky šroubků, hřebíků a skob věčně ukládám na poličky, uklízím metr, tužku, smirkový papír či provlhlý papír na poznámky a výpočty, rovnám košíky a nůše na dřevo a kbelíky na uhlí, metu piliny a také pod pytli s vápnem a cementem atd, atd, abych tam vešla za týden či za dva a začala zase od začátku. Probůh! ještě, že máme jen tak malou kůlnu! Jak bych asi, já ženská ubohá, uklidila obrovskou stodolu?

2006-05-14T07:15:00.000-07:00

Nerada, velmi nerada jsem se na čas odmlčela, ale jarní virózy, jarní alergie... to se zlomenému člověku nechce sednout ke klávesnici. A přitom (ten zlomený člověk) vzpomíná právě na různé příhody z chalupy a čerpá z toho sílu. Vzpomínám, že se nám kdysi nastěhoval na zahradu krtek. Sousedé radili všechno možné, jak se ho zbavit. Většinou to byly metody značně drastické jako zapálit mu u vstupu do chodby pořádný kus pevného podpalovače nebo tam nalít petrolej. Když jsem posupným pohledem obhlížela další kupky na zeleném trváníku nebo přímo v záhonech, můj malý synek mne tahal za šaty a poplakával: "Mami ne, něco tak hnusného nemůžeš udělat, třeba je to ten, co nosí kalhotky." (Krtek v kalhotkách mu byl známý málem od narození, měli jsme takové leporelo). A já nadávala:" Ať má kalhotky nebo chodí bez, já tady toho mizeru nechci!" Jasné obšem bylo, že drastickými metodami to hezké, poloslepé zvířátko se sametovým kožíškem vypuzovat nebudu. Několikrát jsem nalila do chodby plnou konev vody. "To ho přece naštve a odstěhuje se, " říkala jsem si. Ani ho to nenapadlo. Jednou ráno jsem vyšla na zahradu a pochopila, co mohou znamenat slova "boží dopuštění." Krteček si asi přivedl veškeré příbuzenstvo a v noci dali mimořádnou směnu. To mne dorazilo. Sedla jsem si mezi tu spoušť a začala se s nimi naprosto pomateně domlouvat jako s lidmi. "Krtci mizerní, proč mi tohle děláte! Nechci být zlá, nechci vám zapalovat v chodbách petrolej, ale snad nakonec budu muset, táhněte pryč, takhle to dál nejde!" Úplně bych řekla, že snad někde těsně pod povrchem naslouchali a rozuměli. Od té doby nepřibyla na zahradě ani jedna krtina. Ty vzniklé jsem postupně zašlapala, propadly se, splynuly s travou. A krtky jsme až dodnes na zahradě už neměli.

2006-05-08T02:18:00.000-07:00

U nás na chalupě svítí hvězdy daleko jasněji než ve městě, dávno už to vím. Je mojí radostí vyjít večer před spaním ven, v létě klidně v noční košili, v zimě holt nabalená, zavřu za sebou dveře aby tu chvíli souznění s přírodou nekazily rušivé dojmy z domu, byť i to byla vůně aromalampy nebo čerstve pečeného koláče - a zírám vzhůru. Můj syn je v tomto odmalička neskutečně po mně. Stáváme tak okouzleni temnou oblohou plnou hvězd už celá léta, až na ten detail, že na začátku jsem bývala mladá a můj pyžamkatý synek šprček, dnes se já ohýbám k zemi a vedle mne jako horský masiv ční rozložitý vysoký obr ne nepodobný dobromyslenému Rumcajsovi - a blaženě se culí. Počítáme spolu hvězdy a říkáme si, na které z nich je asi život podobný našemu? Kde právě v tu chvíli stojí nějaká máma se synem pod temným nebem, hledí na naší modrou planetu a odhaduje, zda na ní může být život. Velebný bože, jak jsou takové okamžiky krásné! A jak vzácné v tom současném upěchaném a nemocném světě, kdy to kdo pochopí, kdy to kdo změní?

2006-05-06T07:34:00.000-07:00

Dávno je mi jasné, že kdybych mohla, v Praze by ze mne nikdo nezahlédl ani patu. Ani kousek džínoviny z mých kalhot! Ani šos z mého rozevlátého nemoderníhi saka, vážení! Dnes po ránu bych asi na stoleté chalupě hladila hlavičky ojíněných tulipánů. Jak bych se k nim něžně nakláněla v sladkém souzvuku, naprosto by mne nechávalo v klidu chvění starého drátěného plotu pod tlapami sousedovic psa, jmenovitě statné modré dogy jménem Monty. Ještě nedavno byl Moník líbezné a baculaté štěně, batolil se tlusťoučce po sousedovic pozemku a když mne shlédl, hned si to šumelil k plotu a vrtěl ocáskem, protože asi poznal, že mám slabost pro veliké psy. Já jemu tenkrát pohlédla do očí a on mně pohlédl do očí - a od té chvíle bylo všechno jasné: máme se rádi!
Psí paní to ale nechápe. Tahá to veliké tele za masivní obojek od plotu, když mne Montík nadšeně zdraví a říká: "To on jen tak, nechce ublížit!"

2006-05-04T11:49:00.000-07:00

Mírumilovnému chalupaření určitě neprospívá, když se chalupářští sousedé začnou v něčem trumfovat. To jsme vždycky uznávali a uznáváme to dodnes, jenomže... Všude kolem naší chalupy méme velmi nevzhledné ploty, takové ty úplně obyčejné, ještě za ČSSR stavěné, čili pouze vypjaté (tedy víceméně - spíš jen natažené) drátěné pletivo. Někde jsme plotili my, někde sousedé, ale všude jen hnusné pletivo! Leze mi na nervy! Špatně se natírá! Rezne! Vypadá pod psa!!! Leckde ve vsi mají moc hezké ploty. Totiž - jako palivové dříví k nám vozí odpad z pily a tam se leckdy vyberou tak pěkné štangličky... Šikovní kutilové z toho dělají ploty velmi hezké, nápadité, klasicky dřevěné, nevyjde to draho... ale je to jiné, než u naší chalupy kolem dokola. No, asi už se budeme odlišovat, bude to vypadat, že se na okolní vytahujeme, ďas to vem! Od loňské dodávky dřeva vybírám pečlivě rovné tyčky a prokládám je k vyschnutí na nový plot!

2006-04-30T05:58:00.000-07:00

Čert aby to sebral, ještě teď mi chybí! Co??? Inu ruční motyčka, takové to malé srdíčko na tyčcei, z druhé strany srdíčka trčely dva bodce, kterými se dalo na záhoncích drobátko kypřit. Kam se poděla? Ne, nezmizela v kterémsi ještě neobjeveném časoprostoru, loni na podzim jsem ji zlikvidovala. Tedy, neúmyslně, samosebou. Úmyslně budu ničit motyčku, která mi tolik let dokonale sloužila a ještě moc let mi sloužit mohla, protože nejsem žádné čuně a na zimu vždycky všechno zahradnické náčinní řádně očistím, zakonzervuji a uložím! Ale to jsem prostě pracovala na záhonku, motyčku u něj zapomněla a pak jsem šla ještě naposled posekat zahradu! Měla jsem vlastně štěstí! Výkonná sekačka ten střet vydržela a dokonce z něj vyšla vítězně - než jsem stačila pochopit, co se děje a pustit pojistku, okousala dřevěné topůrko jako bobr a z železného srdíčka usekla a zkroutila kus, jako kdysi babička ukrajovala pro mé pobavení lupínky ze čtvrtky ledového másla. Jenomže novou motyčku, přesně v této mně vyhovující podobě, jsem prostě zatím ještě nesehnla!

2006-04-28T14:04:00.000-07:00

Nikdy jsem se dobře nevyrovnávala se živočichy, jako jsou pavouci a mloci a žáby a podobná havěť. Jsem ochotná pokorně uznat, že když je příroda stvořila, asi tu k něčemu jsou, ale proč mi lezou do cesty? Já je absolutně nemusím! Bohužel, právě na chalupě s nimi přicházím do styku častěji než je mi milé. Jako tuhle: po příjemném posezení u grilu ( v bříšku jako v pokojíčku), nabírám si pozorně z ohrádky plavený písek, abych poopravila kus omítky, po zimě upadlé. A z vlhkého materiálu na mne náhle vyskočí hnusná ropucha. A kdyby jen vyskočila, sebevědomě na mně civí, jako by předpokládala, že z ní budu celá blahem bez sebe. Jo, možná to byl začarovaný princ a už se těšil, jak ho políbím a vysvobodím tak ze zakletí. Ale co já? Málem mne z té hrůzy klepla pepka. Ještě že byl po ruce syn. Musel tu potvoru připlácnout smetáčkem na lopatku a odnést daleko na sousední pozemek. A ještě si ze mne utahoval - kdybych prý se přemohla a políbila tu mrchu, možná jsem mohla chodit v hermelínu a nemusela jsem o víkendech vlastníma rukama opravovat omítky!

2006-04-25T12:16:00.000-07:00

Na chalupě může dojít i k paradoxnímu neštěstí. Nevěříte? Moje matka dodnes procítěně vzpomíná, jak byla jednou málem na vlastní zahradě zastřelená. To bylo tak: v sousedním stavení vedle ní žijí stálí usedlíci. Ve výběhu s kurníkem chovají slepice a na jejich vajíčka dostala chuť kuna. Aby toho nebylo málo, napadlo ji, že se k té věčně naplněné spižírně přimkne co nejtěsněji a ubytovala se v kurníku pod střechou. Slepice zpanikařily, začaly strachy nocovat venku a vůbec nenesly. Jednou večer se jejich majitel posílil rumem a slivovicí, popadl pušku a šel číhat na škodnou. No a moje máti vždycky ještě skoro za tmy obchází naposled zahradu. Užívá si večerní idylky, voní ke spícím růžím... a najednou ji v takovéhle chvíli těsně minula střela! tedy, div že to nedopadlo jako v té písničce:"číhal na lišku, trefil Maryšku!" Pokud vím, dále to pokračuje "Maryška tam leží na bříšku." A to se určitě nepodobala lišce o nic víc než babka v nočí košili vychytralé kuně!

2006-04-20T14:39:00.000-07:00

Já nevím jak kdo, ale já ze všeho nejvíc na chalupě nesnáším úklid listí po zimě. Proč nemohu udělat jen nějaké "abraka dabra", aby všechno samo naskákalo do kompostu? Ale co do kompostu? Vždyť je mezi tím ještě spousta odpadu z ořešáků a to tam vůbec nepatří, jak to odliším? Ráda bych, aby to všechno nějak vyšumělo do prostoru, při dnešní technické pokrokovosti. Ale to ne, ne! No, hrabala jsem o Velikonocích, hrabala jsem zahradu ostošest! Jenomže to nešlo vůbec snadno. Hned první den mi praskla vejpůl silně opotřebovaná násada od hrábí! Pokračovala jsem i tak, nerada cokoli vzdávám. Jenomže násada to vzdala. Co pár hodin se z ní kus ulomil. Pravda, takový pěkňoučký, pravidelně zašpičatělý. Nakonec jsem zvítězila já! Jo, chodím ohnutá skoro do pravého úhlu, ale ořechové listí je naházené za skalkou, ostatek se skví na kompostu a v košíku se zahradnickým nářadím mám tři zbrusu mnové sázecí kolíky!

2006-04-12T11:55:00.000-07:00

Chalupaření dones pokládám za něco strašně fajn, ale na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že je nemožné ho spojit s úspěšným pěstitelstvím čehokoli. Kdysi jsem se domnívala, že to půjde, když jezdíme ven každý týden. Celý víkend jsem se honila od jednoho ke druhému, na zahradě jsem dřela celé hodiny jako nevolník a očekávala jsem za to patřičné výsledky v podobě úžasné sklizně a snopů nádherných květin. Dnes už vím své. Zeleninové záhonky jsem dávno osela travou, květenu zredukovala na minimum. Ovoce pro jistotu také neočekávám skoro žádné, když se náhodou některý strom či keřík překoná, jsem mile překvapena. V získaném čase spokojeně sedím se sklenicí vinného střiku pod pergolou a čtu si fejetonky od autorů, kteří už dávno přede mnou poznali totéž a vtipně to popsali. Prostě, užívám si.

2006-04-09T04:22:00.000-07:00

Tak o Velikonocích jedeme konečně letos poprvé na chalupu! Vůbec nevím, proč se na to tolik těším, protože první návštěva chalupy po zimě se pro mne rovná galejím. Kdekterý trestanec se bude mít líp než já (to se ostatně - aspoň ti v naší republice- mají vždycky všichni). V první řadě budu muset všude pořádně uklidit. Gruntování na chalupě má ovšem výhodu oproti městskému bytu: co mi zrovna někde překáží vynesu ven. V hezkém počasí jsou to cíleně i křesla a matrace z postelí, aby je provonělo sluníčko. Ale i když se sluníčku právě nechce nebo je dokonce na déšť, mohu leccos naskládat rovnou na dlaždice před dům, tam ještě dosahuje střecha a nikdy na nic nenaprší. Jo, nadřu se jako otrok, ale mám tu jistotu, že už první noc budeme v uklizených ložnicích a převlečených peřinách spinkat jako andělíčci!

2006-04-06T13:07:00.000-07:00

K jarním prácím na chalupě bezesporu patří také jarní řez keřů a stromů. Já se o to s nikým nepřu, v naší rodině to ovšem má háček: očekává se, že prořezávání provedu já. A v tom je kámen úrazu. Rozumějte, nejsem úplně pitomá. Když si vezmu na pomoc odbornou příručku, zcela jasně na nákresu chápu, co kde má být odstraněno a proč. Potíž je v tom, že i když s příručkou nakráčím k tomu vybranému ubožákovi, kterého mám ofidlat, všechno vypadá úplně jinak. Marně obracím knihu do všech úhlů a sama přitom stojím málem na hlavě. Nakonec tedy rezignuji, někde něco nazdařbůh uříznu či ustřihnu - a přírodě to nevadí. A proč by také mělo, vždyť ta tady byla dávno dřív než zahradníci nebo šlechtitelé.

2006-04-04T13:01:00.000-07:00

Tak za chvíli tu budou Velikonoce! Někteří lidé si předtím pěkně vygruntují, napečou beránky, nazdobí mísy s kraslicemi - ale sázím se, že chalupáři především odjedou na chalupy! Kdo tu svojí zazimoval se už jistě nemůže dočkat, až zase po delší době vpadne pod její střechu a i ti co jezdí občas v zimě se jistě čepejří blahem, že teď už tam zima nebude! Chalupáři možná nebudou mít tak dobře ( jestli vůbec) vygruntováno a napečeno, ale zato jejich duše, ta asi bude moc a moc spokojená, po tom prodlouženém víkendu. I když pány bude po koledě možná trochu bolet hlava!

2006-04-01T23:21:00.000-08:00

Mnokokrát jsem slyšela a četla, že chalupaření a chataření, to je čistě český fenomén, nikde na světě namající obdoby. Je, potvrzuji já a jsem na to hrdá. Faktem zůstává, že Češi jako národ nejsou žádní andílci, to si připusťme! Průměrný Čech je pohodlíčkář, rád papá a motto jeho života je: to je ale nespravedlivost, že mně chcípla kráva a sousedovi ne! Ale zlaté české ručičky, to je přímo boží dar! I ve světě měly svého času významné místo a i když se léty leccos pokazilo, špatné to s nimi stále není. A právě ty ručičky a důmysly chytrých hlav jsou s tím chalupařením a chatařením úzce spojené. A ještě jedno mne napadá: nebýt toho, kolik nádherných starých staveb by už dávno nedrželo pohromadě? Vždyť po válce se vesnice začaly vylidňovat a nebýt nadšenců, kteří po celotýdenní práci byli ochotni někde ohýbat hřbet a přidělávat si mozoly, většina chalup by dávno neexistovala. Také máme v rodině jednu takovou. Jezdím tam ráda a dřu se s chutí, to vám povídám!