Mnokokrát jsem slyšela a četla, že chalupaření a chataření, to je čistě český fenomén, nikde na světě namající obdoby. Je, potvrzuji já a jsem na to hrdá. Faktem zůstává, že Češi jako národ nejsou žádní andílci, to si připusťme! Průměrný Čech je pohodlíčkář, rád papá a motto jeho života je: to je ale nespravedlivost, že mně chcípla kráva a sousedovi ne! Ale zlaté české ručičky, to je přímo boží dar! I ve světě měly svého času významné místo a i když se léty leccos pokazilo, špatné to s nimi stále není. A právě ty ručičky a důmysly chytrých hlav jsou s tím chalupařením a chatařením úzce spojené. A ještě jedno mne napadá: nebýt toho, kolik nádherných starých staveb by už dávno nedrželo pohromadě? Vždyť po válce se vesnice začaly vylidňovat a nebýt nadšenců, kteří po celotýdenní práci byli ochotni někde ohýbat hřbet a přidělávat si mozoly, většina chalup by dávno neexistovala. Také máme v rodině jednu takovou. Jezdím tam ráda a dřu se s chutí, to vám povídám!