O suchém záchodu: Máte medvídka mývala a ještě pořád se nudíte? Pořiďte si na chalupě suchý záchod, alias žumpu a ono vás to přejde. Nuda vás přejde, ale zato staostí bude dost. Krom vedra v létě a zimy v zimě třebas taková drobnost jako smrad. A pavouci. Mohu vřele doporučit pocit, když sáhnete pro toaletní papír a jeden na vás nastoupí. Konkrétně tak asi osmicentimetrový sekáč, nebo co je to za potvoru. Alespoň, že jsem měl vzápětí to potěšení ho umlátit o zeĎ již zmiňovanou roličkou toaletního papíru. Proč jen na venkově není slušná civilizace, s kanalizací a splachovacím záchodem.

V létě nám spadl na zahradě starý ořešák. Tedy spadl - on byl upadnut onou činou, kterou o něco později v hlavních večerních zprávách sympatický Ray Koranteng otznačil jako orkáne větší, než byl svého času slavný Kyril. Nicméně faktem, je, že od toho dne máme na zahradě o jeden ořešák méně. V první chvíli když jsem tu katastrofu objevila, veliký starý vzrostlý strom ležící skoro přes celou zahradu ve stavu pouhého již dřeva na topení, vrhly mi slzy do očí.Sice nikdo z naší rodiny ten strom nesázel, nepiplal, ale on tu stál, už tenkrát obrovský, starý a důstojný, když jsme koupili chalupu a všechny pozemky okolo, syn - dnes dospělý a skoro stejně hřmotný jako ten ořešák - pobíhal okolo jako malý sladký chasníček v prvních krátkých kalhotkách a tričku se Sandokanem. Ne, nestydím se za to, i když jiným lidem vzala tato čina podstatně víc, já obrečela ten starý - a popravdě již dávno dožilý - houbou napadený ořešák jako by to bylo mé nejmilejší děcko. Jenomže ona každá tma má za sebou nějaké světlo, jako pod rubem se nutně musí skrývat i líc. Zazimování naší chalupy letos proběhlo ef ef!!! Žádná úmorná dřina, žádná situace, kdy si člověk nutně dělá násilí, protože už ví, že je se silami u konce a víc už nemůže a oči mu přitom říkají, že ještě musí, že práce na chalupě zdaleka není skončena. Zmáknout na malém pozemku dva ořechy, to bylo o život. Zmáknout jen jeden - toť brnkačka, pravím vám!

Právě jsem se vrátila z dlouhé dovolené. Byla jsem, jak ráda říkám, v našem domečku. A teď piju jeden vinný střik za druhým a smutním. Někdo to možná nepochopí, takoví lidé, co milují jen městský život a všechno s ním spojené. Já jsem ale naveskrz přírodní živel a bez přírody, bez modré oblohy a slunce nad hlavou každý den umírám. Mě nestačí vidět to slunce a mraky jen úzkým výřezem mezi dvěma řadami vysokánských hnusných domů městského centra, já potřebuji vidět také prostor. Toho jsem si tedy teď užila vrchovatě. Posezení pod širákem či v otevřeném přístěnku, kde mám sice nad sebou jakous takous střechu, ale to jen proto, aby mi buď nepražilo nebo nepršelo na hlavu. Ten široký výhled do přírody se tím jinak nemění. Nasytila jsem se své volnosti, pohledů do zeleně, hrabání na záhoncích - vysadila jsem nové oregano, protože původní, opravdu již staré přes zimu chcíplo a příště vám povím, co okolo toho bylo - podrbala jsem si bezpočet kousanců od různé lezoucí a létající havěti a kopřivku po kyselém rybízu a řeknu vám, ochotně bych ten zabezpečený městský život za tohle vyměnila na déle! Tedy aby mi bylo dobře rozuměno, necítím se už dost mladá a silná abych na vesnici prostě odešla žít napořád, protože po tom, co ti současní a nedávní mocipáni s vesnicemi provedli, to se rovná málem vyhlazovacím manévrům. U nás by to bylo bez možnosti pravidelného nákupu(není tam žádná prodejna), bez slušné dopravy (spoje byly také zdecimované na minimální počet, kdo nejede na stejnou dobu jako školáci má prostě smůlu a musí hupnout buď na kolo nebo do vlastního auta a o prázdninách má rpostě vůbec utrum), s vyhlídkou nezaměstnanosti nebo příšerné práce za minimální mzdu, děkuji, nechci. A milionář nejsem, abych jednoduše odešla na odpočinek a žila z renty (i když bych si to zasloužila, za dob dřívějších už bych stříhala metr a počítala, kolik dnů mi chybí do dovršení padesátého šestého roku, abych mohla odejít do důchodu). Takže ne, natrvalo žít ve vsi, to ani omylem Ale takhle od jara, řejkěme od konce dubna, kdy už se začíná zem slušně probouzet, do pozdního podzimu... to bych si dala říct. Nu, nejde to, nejde. A s tou důchodovou prodlouženou mi vážně hrozí, že se toho při svém zdravotním stavu vůbec nedožiju. Ale přesto - a nebo možná právě proto - užila jsem si toho letos přenáramně! Všem, kdo mají ještě podobnou dovolenkou před sebou, přeju totéž!!!

V zimě je na chaloupce smutno. Kdysi jsem snila o tom, že bych venku chtěla žít celoročně, dnes je mi s postupujícím věkem jasné, že to není možné. Ona na člověka leze chandra i ve městě, kde mu dlouhá chvíle musí nutně uběhnout lépe s možností návštěv kina, divadla, výstav nebo přinejmenším pravidelnou docházkou do knihovny. Mimo města jsou tyto možnosti velice omezené a pro člověka bez auta, jakým jsem a bezpochyby i budu, prakticky vyloučené. Ale jaro, léto a podzim na venkově, jo, to je pořád můj sen. Vysévat, vysazovat, plít, plazit se po záhonech, blaženě se hrabat v hlíně a nabírat z ní sílu pro další žití a hlavně - sledovat den ode dne, co a jak roste. Tohle lufťák, byť i pravidelně o víkendu dojíždějící, neužije. Dnes si toho blaha užívám výhradně o dovolené a je to úžasné jako ta nejkrásnější báseň. Náš domeček není přímo na samotě, ale soukromí máme kolem sebe tak akorát, abych se nemusela žinýrovat, když se vyvalím z domu v noční košili a upaluju zkontrolovat, o kolik víc se od včerejška nalilo růžových poupat, jak se rozkošatily svazečky máty a meduňky, kde přibyla mezi keři orosená pavučina a co se to dělo, zatímco jsem se nedívala, že na trávníku leží načechrané puntíčkované pírko? Každý okamžik je plný objevů a krás, to potom chutná snídaně, i když už dávno odeznělo konvičkám s kávou a smaženým vajíčkům a k bylinnému čaji zajídám piškoty sestavu léků, to dokonce chutná i život sám.

Kdysi jsme trávili každé vánoce na chalupě. Nebylo to nepohodlné, protože dům byl po celkové rekonstrukci, fungovalo ústřední topení i nově vestavěná krbová kamna, voda tekla teplá a studená všude, kde bylo požadováno a vůbec, o pohodlí se tu opravdu dalo mluvit v superlativech. Tenkrát nám známý lesník pokaždé opatřil stromek až ke stropu, ne nijak nádherný, byl z prořezu který musel z lesa ven, leckdy se pokřiveně točil nebo mu nějaká větev nenarostla, to ale vůbec nevadilo, protože jsme ho vždycky stavěli do kouta, takže celý nebyl vidět. A to co vidět bylo jsme nikdy nezdobili moderními ozdobami. Strom krášlily přírodní i pozlacené šišky a ořechy, visela z něj červená jablíčka a po domácku sestavený řetěz z dílků vystříhaných ze stříbrného papíru od cigaret nebo pišingrů (to se rukodělnou zručností vyznamenával náš malý syn). Léta už na chalupu o vánocích nejezdíme, poměry se změnily, na lidech je nás mnohem méně, na domácím zvířectvu více, transport takové famílie je velmi obtížný. Stromek zdobíme doma ve městě, je menší, někdy dokonce takový ten hodně moderní, s mašličkami a ozdůbkami laděnými do jedné barvy... ale vzpomínáme na ty venkovské chvíle, vzpomínáme!

Horké léto nám uběhlo, za chvíli zase bude podzim a většina chalupářů své rekreační místečko zazimuje. Staří mazáci už dávno vědí, jak na to, pro ty čerstvé bych ráda připomněla: pracujte pečlivě, nic neodflákněte, na nic nezapomeňte! Já mám úkoly už celé dlouhé roky pečlivě sepsané a založené v počítači, v hodině H je pouze případně dopíšu nějaké aktuální úkoly, seznam vytisknu a mám jistotu! Zahrada: je nutné posbírat poslední úrodu, nenechat povalovat například jablka nebo ořechy pod stromy, jablka hnijí a vzniká tak plíseň co se potom rozmáhá všude, za ořechy se táhnou myši. Stromy a keře pohnojit, s ostatním pozor, takové pivoňky nebo rozchodník největší jsou za dávku hnojiva na zimu vděčné, růže zato ne, příliš hnojené dřevo by pomrzlo! Růže sestřihnout a zakrýt, zakrýt vůbec i ostatní choulostivější rostliny. Trávník: shrabat listí, pokud nejste milovníky pravidelného sekání, tedy předtím ještě i naposledy posekat. Sekačku i ostatní náčiní a nářadí očistit a nakonzervovat (stačí vyjetým olejem). Hospodářské budovy urovnat, uklidit, ošetřit zbylý písek, cement a podobné. (Není dobré nechávat přes zimu na chalupě barvy a laky, obvykle přemrznou a nejsou k použití). Dům: uklidit, umýt, vyvětrat, případně nastražit do skříní a prádelníků spousty mýdel. A na myši zase otrávené zrní, to se holt nedá nic dělat. Krásné to není, ale když vám náhodou ty potvůrky proniknou do domu a chtějí byvakovat... Strčit peřiny do skříní nebývá moc platné, myši se většinou dovedou nějak prohryzat i tam a peřiny jsou stejně prokousané a ještě ke všemu zmačkané a silně páchnoucí. Důkladně zavřít okna! A samozřejmě, pokud nemáte pouze na dvoře studnu, vypustit vodu ze všech těch různých bojlerů, aby v zimě neroztrhala potrubí. No a na závěr, při odjezdu, neuzapomenout pozavírat a pozamykat všude! Ne abyste to udělali jako kdysi jedni moji známí - tu kalvárii se zazimováním zvládli na jedničku, ale nakonec byli tak udření, že zapomněli v jedné místnosti nedovřené okno! No, nic se nestalo, za týden to objevila místní sousedka a tak se ten rok neplánovaně podívali na chalupu ještě jednou!

Dlouho-li máme do času, než nastane vinobraní? U nás na chalupě k němu dojde co nevidět. A bývaly doby, kdy byla vinná réva na domě pouze mým zbožným přáním. Manžel byl ochoten se mnou ten sen sdílet a dokonce opětovně opatřoval sazenice. Jenomže vinná réva ne a ne, nějak se jí na tom místě nelíbilo, byť jsme záhon zryli do hloubky, rigolovali jako diví, hnojili a zelévali. Ta malá smutná větvička prostě pokaždé uschla, ať jsem ji povytahovala očima jakkoli. Ale jak se praví, trpělivost růže přináší - a já musím v našem případě říci, že i vinné hrozny. Asi desátý ten šlahounek přežil následující zimu a příští jaro popolezl o pár centimetrů, přes léto vyhnal, na druhý rok ještě víc a pak už to šlo rychlým tempem. Dnes se sice neodvažuji žehrat, že se naše réva rozrostla na domě až tolik, vyvazování a prostřihování už ale dává pořádnou fušku. Vinné hrozníčky má malé, drobné, ale když dozrají, jsou sladké a mají vynikající aroma. To je úspěch, protože nedaleký vinař nás ujišťoval, že i jestli se réva u nás chytne, bude jen na ozdobu, víno z ní se asi nebude dát konzumovat, prostě nedozraje. Jo, nedozraje! Když kuličky oberu ze stopek a rozmačkám je ve velkých láhvích od okurek, míváme i prvotřídní domácí burčák. Už se těším, ňami ňam!