No, za pár dnů se chystám odjet na chalupu na dlouhou dovolenou, to si troufám! Břízy už odkvetly, zasáhne mne tedy jen jediná alergie - až budu muset posekat zahradu - ta z posečené trávy, které se kdysi říkalo senná rýma. Já ale zahradu rozhodně hned v prvních dnech po příjezdu sekat nebudu, kdyby čert na koze jezdil. U nás se totiž na trávníku vyskytuje tolik pampelišek a sedmikrásek, že jsem odhodlaná z nich zase jednou vyrobit květinový "med". Na ten pampeliškový potřebujetepro začátek : 250 květů pampelišky, 1 l. vody. Květy lehce propláchnete, povaříte a necháte do rána odstát. Potom se to procedí, vymačká, přidá se šťáva ze dvou citronů a jednoho pomeranče a nakonec si musíte odměřit cukr. Na 1 l. šťávy 1 kd. cukru. Povaříte s trochou kyseliny citronové. Sedmikráskový med vyrobíte úplně stejným způsobem, jen těch kvítků musí být 500. Nenechte se zmást, že květinové medy nikdy nezhoustnou natolik, jako opravdový med od včeliček, je to spíš takový sladký sirup. Já ho nemohu, to opravdu není pro alergiky, ale rodina si ráda přidává v zimě do čaje. Takže už vím, jak zahájím svoji letošní dovolenou. Vezmu misky, vyjdu ven, klesnu na kolena a...

To se zase alergici mají! Rozkvetly břízy! Vím o čem mluvím. Alergií trpím celá léta a na chalupě máme břízy hned dvě. Nejhorší je, že jsme k nim přišli jako slepí k houslím. Když jsme koupili a jakž-takž kdysi poopravili náš domeček, začali jsme se zamýšlet nad úpravou zahrady. U vjezdu na pozemek bylo hodně volného místa a přístavek, ze kterého jsme mínili udělat garáž, nepříjemně vlhnul. "Zasaďte tam vrbu," radil nám soused přesně po způsobu Nepilových chalupářských vyprávěnek. "Ne, zasaďte tam vrbu, ta táhne vlhko taky a pěkně vám tu ten plac zakreje," vylepšil to. Můj manžel měl břízky v oblibě, pohovořil zasněně cosi o bílých panenských nožkách jejich kmenů a o vlasech, splývajících až k zemi a já nebyla proti. Tak se u vjezdu do domu objevila ta velká bříza. Jo, za těch dvacet let JE velká, při vichřici z ní dvakrát upadla větev zvící malého stromku a zdeformovala nám plot, naštěstí u toho nikdo nebyl, takže nepřišel k úrazu. Jenomže kdo by porazil bosonohou pannu s vlasy až do pasu, že? Vzadu u skalky jsem zabodovala já. Zamilovala jsem se do smuteční břízy, takové té malé, jak smutně sklání větve k zemi. Až po mnoha létech mi došlo, že aby takový strom zůstal malý, musí se pravidelně seřezávat. Teď už je pozdě. I on je velký. Obě břízy se mají prostě čile k světu, rostou a kvetou. A já tak každé jaro kýchám a kýchám.