Tuhle jsem se zmiňovala, nakolik nesnáším sekání trávy na chalupě. Letos se ukázalo, že je to s posekáním ještě mnohem obtížnější než jsem myslela. Do domečku přijela naše stará babička. Tedy - stará! Věkem stará je, ale v životě - jak na co! Rozhodně by se tvrdě urazila, kdybych předpokládala, že na něco už nestačí. Kasala se před odjezdem, že s výkonnou sekačkou si poradí i s vysokou trávou, nechť jsme bez starosti! Dnes mi přišel úpěnlivý dopis: tráva prý v těch vedrech přestala být travou, vyschlá stébla ztuhla, prý mají tu pravou kvalitu, že by se z nich dala vázat košťata, ale sekačka je nebere. Žádný soused si s tím hnusem nechce kazit kosu, jeden prý to loni řešil tak, že si na posekání přibližně stejně velké zahrady najal na pomoc traktorovou sekačku od Obecního úřadu, na což mu řpišel účet na 5 000 Kč. Takže, vyjádřil se v tom duchu, že nikdy více (Ale mnohem neslušněji, klasicky po česku). Ze dne na den už to nevytrhneme, ale jen co vedra trochu povolí, jedeme ven, sekat trávu!

Nevím jak kdo, ale já nesnáším na chalupě sekání trávy. Jednak se přitom jako alergik dusím a už tento fakt samotný by měl stačit. Ovšem my v posledních létech ještě ke všemu jezdíme ven velice sporadicky, vlastně jen na dovolenou a někdy tak dvakrát na jaře a dvakrát na podzim, z toho naposled sklidit jablka a ořecha a zazimovat. No a v takhle dlouhých intervalech má tráva a plevel prostě pré. Samozřejmě vím, že v posledních létech jsou za takto neudržované pozemky nějaké postihy, ale to se holt nedá nic dělat, kdyby mne za to měli veřejně zlynčovat u místní kapličky, zůstali jsme jen dva a častěji jezdit nezvládneme - a ne že bychom nechtěli! No na jaře se většinou trefíme dorazit tak, aby se dal trávník pohrabat po zimě a seseknout, ale potom už je to horší. Dojdeme k bráně - já a syn - a tráva nám jde naproti. Ploužíme se jí k domu a zanecháváme za sebou stopu jako slon. Jedva vybalíme nejnutnější a dáme větrat peřiny, vrthneme se na tu venkovní zkázu. Pokud je tráva jen asi po kolena, je to ještě dobré, naše výkonná sekačka to skousne. Nerada, často se zahlcuje, po několika krocích musíme vysypávat těžký sběrný koš, ale jde to. Několikrát se ovšem stalo, že nevhod zapršelo a tráva byla skoro do pasu. To ovšem zvládne výhradně zastaralá mechanizace - kosa nebo srp. Fuj! Neumíme kosit ani sekat srpem, proto jsme vždycky měli sekačku a když je najednou na nic, jsme v koncích. Syn párkrát máchne kosou, málem si usekne obě nohy, okouše asi tak dva metry čtvereční a vzdá to. Je také alergik a tak záleží na tom, v jakém stavu tráva je - někdy můj synek vstoupí na zahradu a rovnou začne otékat od očí. V takovém případě ho nenechám na nic sáhnout - oba prostě zkolabovat nemůžeme - a ženu ho za zavřená okna domu. Já tou kosou neusekám ani ty dva metry. Zbývá mi srp a jestli si dovedete představit, co znamená ve dvou víkendových dnech posekat srpem zhruba 500 metrů čtverečních a ještě to uklidit, politujte mne. Litujete? Díky moc. Ale i tak - nenávidím trávu!

Ano, máme na nářadí a různé ty hřebíčky a šroubečky okolo skoro celou kůlnu, tuhle jsem se zmiňovala, jak "ráda" tam uklízím. Problém je, že na to, aby se v ní něco našlo, je až nehorázně velká. Jistě, všem věcem je vymezeno určité místo, ale přitom, jak často tam moji mužští řádí a jak se já naopak snažím všechny ty rozkramařené pitominy zase soustavně nacpávat na to své místo, občas prostě něco není k nalezení. Zrovna nedavno! Šlo o mizerný kus skelného papíru. Můj muž kdysi velmi výhodně nakoupil celou velkou roli poměrně univerzální jemnosti. Má být pečlivě složená, převázaná a uložená na jednom výstupku v zadní stěně. Najednou bylo potřeba kus šmirglu na nějakou opravičku v kuchyni: "Kde je?"- "Kde by byl, přece v kůlně."- "Tam není ani ň."- "Je tam celá role!" -"Tu právě nemůžu najít!" S mumláním na mužskou neschopnost jsem vletěla do kůlny (v tu chvíli právě vypadala docela urovnaně) a roli jsem také nenašla. A už to jelo! "Kdybys tady pořád všechno takzvaně neuklízela, našel bych ji ajncvaj!"- "Kdybych tady NEUKLÍZELA, ta role už by dávno neexistovala, tady dole na podlaze by dávno prohnila mezi pilinama jako ty výborný kožený rukavice, klukova čepice a stovka poztrácenejch kapesníků..."
No, šmirgl se nenašel. Fakt, ani ň! Nakonec si musel jít kus půjčit můj muž od souseda. A druhý den se ukázalo, že jako skoro vždycky při takových domácích přeháňkách, tentokrát jsme neměli pravdu ani jeden. Role původně určitě byla v tom výklenku, kam patří. Jen se prostě skutálela a neviditelně zapadla za stůl, kde jsem ji našla.

Při poslední návštěvě chalupy mi rupla násada u rycích vidlí, takže bylo logické, že musíme opatřit novou. To by bylo jednoduché u chalupářů s autem, my jsme toho času ale jaksi bez, ven jezdíme autobusem a každou pitominu musíme tahat v rukou. No, když jsem příště jela ven já a syn, násadu jsme měli na paměti, na dlouhatýnském seznamu, co všechno musíme při přestupu obstarat ve městě, násada se skvěla na prvním místě. Také jsme ji koupili, pěknou, hladkou, snad zase něco vydrží. A potom jsme to brali podle seznamu systematicky: koření ve speciálním krámku, bylinné čaje hned vedle, časopisy, plyn do zapalovače, gumové rukavice v drogerii, šněrování k cíchám, které je v Praze k nesehnání a tam ho mají, nové voskované plátno na venkovní stůl, pytel uhlí na grilování, nezbytná zastávka v levných knihách, samozřejmě také potraviny... No měli jsme toho moc a pěkně různorodého, někde jsem vybírala já a jinde synátor, neustále jsme si přitom přehazovali přibývající počet stejných kostkovaných tašek od Vietnamců a tu zatracenou násadu - až se nutně stalo, co se stát muselo: tu sakulentskou věc někdo z nás někde zapomněl. Zjistili jsme to naštěstí dlouho s předstihem, než měl odjet náš další autobus. Jít koupit prostě do domácích potřeb jinou nešlo, tuhle měli poslední. Takže jsme museli oba svorně klusat po stopách té první. Kdyby šlo o zábavý fejetonek, asi by bylo vhodné tvrdit, že jsme ji objevili, až když jsme to všechno zase oběhli dokola až k začátku, ale ne. Skutečný život je někdy milosrdnější. Ten sakramentský kus dřeva jsme objevili za chviličku, ve zlevněných knihách poblíž náměstí. Prodavač nás tam zná jako falešný pětník, protože se tam zastavujeme pokaždé a často nakupujeme, už zdaleka nám tou nezbytností mával na pozdrav jako kyjem a culil se od ucha k uchu. A to ještě nevěděl, čeho se na nás dočká! Jak jsme tak předtím supěli do kopce a zároveň se osočovali, kdo ten klacek někde zatratil, uzavřeli jsme se synem vpravdě chlapáckou sázku o kopanec do zadnice, jestli se viník nezvratně prokáže. No, v krámě syn převzal násadu, poděkoval a odevzdaně se předklonil. Neusnadnila jsem mu to, mezulánovi! Pojednala jsem to lehce, ale s rozběhem.