Vzadu za domem máme takový úzký, neplodný pruh pozemku. Je to navážka, jen aby se vyrovnal terén. Vespodu je kamení a nahoře jen jíl. V takovém prostředí, jak je známo, ničemu se nedaří. Pár zelených konifer dostaly ku zrodu obrovskou vykopanou mísu, naplněnou listovkou a rašelinou. Ale kolem? Ostuda! Travička přes všechno snažení řídká jako vousy na bradě eunucha. U plotu furt a furt kopřivy. Loučka fialek potěší oko pouze na jaře, potom zůstanou pokroucené lístečky a mezi nimi holé flíčky. Tu a tam vyraší v úzkém pruhu "Ivanovy fousy", jak říkávala moje babička kadeřavým latám jitrocele prostředního. Ale jeho přítomnost mne moc netěší, elektrická sekačka se s jeho silnými stvoly zrovna dobře nevyrovnává. Jedinou radostí na tom neplodném proužku země je kakost luční. Roste nám tu v takovém množství, že není problém ho natrhat do obrovské kytice. Když ji doplním několika květy kopretin a lučními travami, v džbánu s modrým dekorem to vypadá skvěle, na patře domu, když džbán postavím do rohu na podlahu z matně červených natřených prken, oproti bílé zdi. Ne, nemám v tom případě výčitky svědomí, že vraždím květiny.Kdybych byla důsledná a projela vzadu za domem se sekačkou o týden - o deset dní dřív, kakost by vůbec nevykvetl! Takže tím, že jsem počkala a pozvala jeho modré pěticípé kěty do domu mu říkám: "Musíš pro mne zemřít, ale mám tě ráda, vážím si tě, poznej to"! Vždycky v tom džbánu vydrží v květu několik dní, tak to snad chápe!

Věru, že my jsme si koupili chalupu v Největším Zakopaném Světa! Jediný krám tam není a dokonce tam není ani hospoda! Což o to, nepřítomnost hospody nám nikdy nevadila, ale odkud brát zásoby? Pro všechno přece není možné jezdit pět kilásků do nejbližší vesnice? "To nemusíte," řekli nám místní, "sem dvakrát týdně jezdí prodejna!" Jezdila. A dodnes jezdí. Ale co vozila kdysi a co vozí dnes by se dalo shrnout jedním nezdvořilým slovem - houbeles. Pojízdný autobus, uvnitř místo sedadel podélně police, na konci autobusu pult s kasou a váhou, vzadu chladící pult. V regálech poloprázdno, v chladícím pultu skoro vymeteno, ceny jako hrom. Tak je tomu dnes a bylo to tak i před čtvrtstoletím. Bez nebezpečí člověk může koupit akorát rohlíky, chleba a pivo - pokud se na něj ovšem dostane. Prodejna celá ta léta objíždí v pravidelném okruhu a naše vesnice je ta poslední. Chápete, jak je možné, že já to přesto venku tak staršně miluji? Já to sama nechápu. Asi proto, že navzdory populárnímu rčení, každá láska neprochází přes žaludek. Celá naše rodina si v domečku užívá svobody a vůbec jí nevadí, že se tady musí věčně postit.

Kdo má to štěstí, že vlastní svůj rekreační objekt v místě, kde je kanalizace, může juchat. My juchat nemůžeme, naše chalupa stojí ve vsi, která si dodnes může nechat o kanalizaci jen zdát. Tváří se nóbl, ulízaná náves, kaplička, nikde žádná rozdrchaná kadibouda za domem... Své nejniternější potřeby se tu řeší za pomoci žump. No jo, ale každá žumpa je jednou plná, že ano. My koupili dům se žumpou vzorně vyvezenou, několik let tedy nebylo oč se starat, pevně vybudovaná nádrž zakrytá dlážděním podle domu byla veliká, převeliká. Až se nám zdálo, že naplnit se nikdy ani nemůže. Ale mohla! Poptali jsme se, povolali službu s fekálním vozem. Co čert nechtěl, můj muž musel odjet, zůstala jsem na to žumpování sama. Říkala jsem si - no o co jde, vůz je objednaný, peníze na zaplacení mám... a s klidem očekávala věcí příštích. Přijel chlap s vozem - a ten se nevešel do vrat. Vrata jsme vysadili a vůz popojel k domu. Chlap vyndal hadici a zaječel "Paninko, vona nestačí!" "No tak to budete muset nějak zařídt, nastavit či co, já to šufánkem vyndávat nebudu," pravila jsem. Odjel i s vozem, přijel za hodinu. S ním druhý chlap a kilometry hadice. Potom už to šlo. Cucali, cucali, minuty ubíhaly. Kolem smradu jako v hradu, bylo to v létě, v plném slunci. Nakonec chlapi vypili každý limonádu mnou nabídnutou, přijali bakšiš, zaplatit nechtěli. Prý nám přijde faktura. Přišla. Nechtějte vědět na kolik! Pravdu měli dávní vesničané, když se svými potřebami běhali za stodolu. Jenže co my? Nemáme stodolu!

Chraňte chalupu před škodnou, to vám radím jako osoba zkušená. A věřte, že nemusí jít vždycky o ptáky, myši, krtky nebo kuny, co vám natropí na zahradě paseku. Předem prověřte každého příbuzného, než ho vypustíte na záhony a nehleďte na to, že jde třebas o starou babičku, která k vám jezdí léta. Nemusí si všímat nebo pamatovat spoustu věcí a pokud zůstane bez dozoru, natropí značné škody, jako se to stalo mně. Roky jsem si šlechtila v jednom nepravidelně ohraničeném cípu zahrady takzvaný volný záhon. Mnou pečlivě vykombinováno a prokalkulováno na něm od jara do podzimu vždy něco kvetlo, volné plochy doplňovaly nízké trsy stříbrné kostřavy. Na tu jsem si zvlášť domýšlela, protože všechna pocházela z deseti ubohoučkých sazenic, které jsem si kdysi koupila někde na tržišti. Každých těch pár fousků stálo tehdy nekřesťanských 10 Kčs. Jen trpělivostí a pečlivým rozsazováním jsem z toho po létech nakonec vypěstovala půvabné koberečky, které tu a tam kryly jednotlivé plochy mezi cibulovinami. No, už nekryjí. Předloni se mi pracovní povinnosti nashromáždily tak bujně, že jsem se na chalupu od jara nedostala. Příliš jsem si tím hlavu nelámala, na sekání zahrady dojížděl syn, údržbou záhonů se zavázala moje matka. Když jsem na podzim přijela, myslela jsem, že mne raní mrtvice. Na volném záhonu holé plochy jako dědova pleš, stříbřité kopečky nikde. "Co se stalo s tou kostřavou?" zakvílela jsem. "Tady žádné kytky nerostly, jen spousta nějaký hnusný trávy," hájila se maminka. "To si nedovedeš představit, co mi dalo práce ji vyplít, furt tady všude vobrážela"! Na to se nedalo povědět ani ň. Pozdější zjištění, že pryč je také šuškarda a několik druhů floxů už mne nemohlo ranit.

Čas ovoce, zvláště jahod a třešní, to je na chalupě peklo hotové! Nechápu, jak dovedou uhájit úrodu ve velkých sadech, když lidé mají obyčejně problém zachránit sklizeň z jednoho - dvou stromů nebo záhonů. Tak jako lidé prokazují v určitých směrech čím dál větší inteligenci a vynalézavost, tak i škůdci jsou čím dál mazanější. Nějaké strašáky na ptactvo nebeské už dávno neplatí. A že jsem viděla lecjaké důmysly! Stromy ověšené třpytkami jako vánoční smrčky, na záhonech zapíchané kůly s podivnými tvary vyrobenými z ruzně spojených pet láhví - ale kdepak, ptáčkové se nenechají odradit! Pokud při dozrávání plodů opravdu bedlivě hlídáte a občas do vzduchu vystřelíte z brokovnice, podaří se vám je nachvíli vyplašit, ale vždycky jen poodlétnou a brzo se stejně zase vrátí. Nejsem neužilá a kdyby část ze stromu sezobali a něcho mi nechali na koláč a do sklenic na zimu, proč ne, rozdělme se, ale pokud se hrozně nesnažím, ti mizerové nenechají jedinou třešeň nenaklovnutou! Jahodové záhony jsme už zlikvidovali dávno! Vzpomínám ovšem, jaký úspěch jednou zaznamenala se svojí svéráznou hlídací metodou jedna naše sousedka. Pod třešňový strom uvázala psa a nakázala mu na ptáky štěkat. To chvíli fungovalo, jenomže v letním teplu to Míšu brzo omrzelo, svalil se do stímu a usnul. "Ty holoto, nevím, na co tě mám," naštvala se babka. Donesla si pod strom židličku, noviny a brýle a hlídala s ním. Jen se přiblížil houf ptactva, babka nakopla spícího psa dřevákem a sama také vyskočila, mávala rukama, tleskala a štěkala na pomoc línému Míšovi svorně "Haf Haf!" Měli z toho tenkrát ve vesnici všichni náramnou srandu, ale fakt je, že babka Jedličková tenkrát jediná v celém širém okolí zavařila nevídané množství třešňových kompotů.

Čas ovoce, zvláště jahod a třešní, to je na chalupě peklo hotové! Nechápu, jak dovedou uhájit úrodu ve velkých sadech, když lidé mají obyčejně problém zachránit sklizeň z jednoho - dvou stromů nebo záhonů. Tak jako lidé prokazují v určitých směrech čím dál větší inteligenci a vynalézavost, tak i škůdci jsou čím dál mazanější. Nějaké strašáky na ptactvo nebeské už dávno neplatí. A že jsem viděla lecjaké důmysly! Stromy ověšené třpytkami jako vánoční smrčky, na záhonech zapíchané kůly s podivnými tvary vyrobenými z ruzně spojených pet láhví - ale kdepak, ptáčkové se nenechají odradit! Pokud při dozrávání plodů opravdu bedlivě hlídáte a občas do vzduchu vystřelíte z brokovnice, podaří se vám je nachvíli vyplašit, ale vždycky jen poodlétnou a brzo se stejně zase vrátí. Nejsem neužilá a kdyby část ze stromu sezobali a něcho mi nechali na koláč a do sklenic na zimu, proč ne, rozdělme se, ale pokud se hrozně nesnažím, ti mizerové nenechají jedinou třešeň nenaklovnutou! Jahodové záhony jsme už zlikvidovali dávno! Vzpomínám ovšem, jaký úspěch jednou zaznamenala se svojí svéráznou hlídací metodou jedna naše sousedka. Pod třešňový strom uvázala psa a nakázala mu na ptáky štěkat. To chvíli fungovalo, jenomže v letním teplu to Míšu brzo omrzelo, svalil se do stímu a usnul. "Ty holoto, nevím, na co tě mám," naštvala se babka. Donesla si pod strom židličku, noviny a brýle a hlídala s ním. Jen se přiblížil houf ptactva, babka nakopla spícího psa dřevákem a sama také vyskočila, mávala rukama, tleskala a štěkala na pomoc línému Míšovi svorně "Haf Haf!" Měli z toho tenkrát ve vesnici všichni náramnou srandu, ale fakt je, že babka Jedličková tenkrát jediná v celém širém okolí zavařila nevídané množství třešňových kompotů.

Stále to vedro k padnutí, už abych mohla ven! V městském bytě je strašně a v zaměstnání o nic lépe, klimatizace tam frčí jako o život, rozhodně nelze docílit doporučovaného rozdílu mezi venkovní a vnitřní teplotou (maximálně 6 stupňů). A s oblečením to také není jkednoduché, nejsem milionář, nemohu si jít nakoupit ze dne na den novou garderobu jen proto, že příroda se zbláznila! Na chalupě si vyhovím. Pouhé "šup dp plavek" nepomůže, to dávno vím! Ale rozmísťuji v takových případech po pozemku zdroje občerstevní - několik velikých lavórů s vodou a plechovou koupací vanu před okna kuchyně. Kamkoli se při práci na vlastním pozemku hneme, je po ruce příjemné vlažné osvěžení. Z vany si nabíráme na polití celého těla do malého plastového kyblíčku. Spolu s namočenými vlasy, slaměným kloboukem a spoustou opalovacího mléka s různě vysokými ochrannými faktory, vegetujeme na chalupě i v tropických vedrech dobře. Uvnitř domu je v přízemí vždycky příjemně. Neznamená to, že lidé před 120 roky ovládali při stavbě obyčené chalouzny taje, které dnes už k dispozici nejsou, spodní místnosti mají zdi široké 50 - 60 centimentrů. Nahoře je to horší, část prvního patra je roubené a sluníčko tam pokoje vyhřeje jako pec. Stejně ale znám za dlouhá léta jisté finty! Stačí přes den zavířt okna i okenice a v podvečer dlouze větrat skrz navlhčované plátno závěsů - a přitom trávu i dlaždice okolo domu pravidelně ostřikovat chladnou studniční vodou. Takové machrování zabere dost času, ale...! Léto, léto mé...!

Současná vedra jsou pro mne ve městě skoro smrtelná, venku na chalupě ale vůbec ne! Asi je to tím, že jsou ty staré domy na rozdíl k starobylým činžákům a hnusným panelákům stvářené jinak... Náš venkovský dům není podsklepený a v obvodových zdech dole má kolem 60 centimetrů. To jsme samozřejmě netušili v době jeho koupě. Krátce po nabytí svého majetku jsme se rozhodli zbudovat v jednom rohu domu z bývalého chléva koupelnu, což znamenalo zajistit přívod vody zvenčí. Řemeslník se o průkop snažil celé dopoledne se sbíječkou, než jsme pochopili: proto z nás prodejce vytáhl za padající stavení hotový majlant! Nekoupili jsme venkovskou chalupu, vlastníme něco jako Karlštejn!
Vodu ve sprše je v létě vždycky možné nastavit v průtokovém ohřívači jako vlažnou. (V zimě naopak ohřívač pracuje tak vervně, až jednou o Silvestru vyběhla z koupelny moje tehdy sedmdesátiletá maminka pouze v rozevláté osušce. Za příšerného smradu vypáleného "Františka," kterým podle svého mínění "provoněla" dům , ječela cože jsme to na ni schystali, že jí sprcha opařila..! Když řeknu pozadí, bude to jen slušné vylíčení situace!
Dávno vím, že ani sprcha v chladném bývalém chlévě není v horkých měsících samospasitelná! Ale stačí hodinu co hodinu polévat velké starodávné dlaždice ledovou studniční vodou a vzduch před domem je docela snesitelný i v největších parnech. Pravda, my, jako současní obyvatelé domu se vynoříme ven až v podvečer, kdy je venku pouze vlaho a milo.