Kdo má to štěstí, že vlastní svůj rekreační objekt v místě, kde je kanalizace, může juchat. My juchat nemůžeme, naše chalupa stojí ve vsi, která si dodnes může nechat o kanalizaci jen zdát. Tváří se nóbl, ulízaná náves, kaplička, nikde žádná rozdrchaná kadibouda za domem... Své nejniternější potřeby se tu řeší za pomoci žump. No jo, ale každá žumpa je jednou plná, že ano. My koupili dům se žumpou vzorně vyvezenou, několik let tedy nebylo oč se starat, pevně vybudovaná nádrž zakrytá dlážděním podle domu byla veliká, převeliká. Až se nám zdálo, že naplnit se nikdy ani nemůže. Ale mohla! Poptali jsme se, povolali službu s fekálním vozem. Co čert nechtěl, můj muž musel odjet, zůstala jsem na to žumpování sama. Říkala jsem si - no o co jde, vůz je objednaný, peníze na zaplacení mám... a s klidem očekávala věcí příštích. Přijel chlap s vozem - a ten se nevešel do vrat. Vrata jsme vysadili a vůz popojel k domu. Chlap vyndal hadici a zaječel "Paninko, vona nestačí!" "No tak to budete muset nějak zařídt, nastavit či co, já to šufánkem vyndávat nebudu," pravila jsem. Odjel i s vozem, přijel za hodinu. S ním druhý chlap a kilometry hadice. Potom už to šlo. Cucali, cucali, minuty ubíhaly. Kolem smradu jako v hradu, bylo to v létě, v plném slunci. Nakonec chlapi vypili každý limonádu mnou nabídnutou, přijali bakšiš, zaplatit nechtěli. Prý nám přijde faktura. Přišla. Nechtějte vědět na kolik! Pravdu měli dávní vesničané, když se svými potřebami běhali za stodolu. Jenže co my? Nemáme stodolu!