Čas ovoce, zvláště jahod a třešní, to je na chalupě peklo hotové! Nechápu, jak dovedou uhájit úrodu ve velkých sadech, když lidé mají obyčejně problém zachránit sklizeň z jednoho - dvou stromů nebo záhonů. Tak jako lidé prokazují v určitých směrech čím dál větší inteligenci a vynalézavost, tak i škůdci jsou čím dál mazanější. Nějaké strašáky na ptactvo nebeské už dávno neplatí. A že jsem viděla lecjaké důmysly! Stromy ověšené třpytkami jako vánoční smrčky, na záhonech zapíchané kůly s podivnými tvary vyrobenými z ruzně spojených pet láhví - ale kdepak, ptáčkové se nenechají odradit! Pokud při dozrávání plodů opravdu bedlivě hlídáte a občas do vzduchu vystřelíte z brokovnice, podaří se vám je nachvíli vyplašit, ale vždycky jen poodlétnou a brzo se stejně zase vrátí. Nejsem neužilá a kdyby část ze stromu sezobali a něcho mi nechali na koláč a do sklenic na zimu, proč ne, rozdělme se, ale pokud se hrozně nesnažím, ti mizerové nenechají jedinou třešeň nenaklovnutou! Jahodové záhony jsme už zlikvidovali dávno! Vzpomínám ovšem, jaký úspěch jednou zaznamenala se svojí svéráznou hlídací metodou jedna naše sousedka. Pod třešňový strom uvázala psa a nakázala mu na ptáky štěkat. To chvíli fungovalo, jenomže v letním teplu to Míšu brzo omrzelo, svalil se do stímu a usnul. "Ty holoto, nevím, na co tě mám," naštvala se babka. Donesla si pod strom židličku, noviny a brýle a hlídala s ním. Jen se přiblížil houf ptactva, babka nakopla spícího psa dřevákem a sama také vyskočila, mávala rukama, tleskala a štěkala na pomoc línému Míšovi svorně "Haf Haf!" Měli z toho tenkrát ve vesnici všichni náramnou srandu, ale fakt je, že babka Jedličková tenkrát jediná v celém širém okolí zavařila nevídané množství třešňových kompotů.