Nerada, velmi nerada jsem se na čas odmlčela, ale jarní virózy, jarní alergie... to se zlomenému člověku nechce sednout ke klávesnici. A přitom (ten zlomený člověk) vzpomíná právě na různé příhody z chalupy a čerpá z toho sílu. Vzpomínám, že se nám kdysi nastěhoval na zahradu krtek. Sousedé radili všechno možné, jak se ho zbavit. Většinou to byly metody značně drastické jako zapálit mu u vstupu do chodby pořádný kus pevného podpalovače nebo tam nalít petrolej. Když jsem posupným pohledem obhlížela další kupky na zeleném trváníku nebo přímo v záhonech, můj malý synek mne tahal za šaty a poplakával: "Mami ne, něco tak hnusného nemůžeš udělat, třeba je to ten, co nosí kalhotky." (Krtek v kalhotkách mu byl známý málem od narození, měli jsme takové leporelo). A já nadávala:" Ať má kalhotky nebo chodí bez, já tady toho mizeru nechci!" Jasné obšem bylo, že drastickými metodami to hezké, poloslepé zvířátko se sametovým kožíškem vypuzovat nebudu. Několikrát jsem nalila do chodby plnou konev vody. "To ho přece naštve a odstěhuje se, " říkala jsem si. Ani ho to nenapadlo. Jednou ráno jsem vyšla na zahradu a pochopila, co mohou znamenat slova "boží dopuštění." Krteček si asi přivedl veškeré příbuzenstvo a v noci dali mimořádnou směnu. To mne dorazilo. Sedla jsem si mezi tu spoušť a začala se s nimi naprosto pomateně domlouvat jako s lidmi. "Krtci mizerní, proč mi tohle děláte! Nechci být zlá, nechci vám zapalovat v chodbách petrolej, ale snad nakonec budu muset, táhněte pryč, takhle to dál nejde!" Úplně bych řekla, že snad někde těsně pod povrchem naslouchali a rozuměli. Od té doby nepřibyla na zahradě ani jedna krtina. Ty vzniklé jsem postupně zašlapala, propadly se, splynuly s travou. A krtky jsme až dodnes na zahradě už neměli.