Dávno je mi jasné, že kdybych mohla, v Praze by ze mne nikdo nezahlédl ani patu. Ani kousek džínoviny z mých kalhot! Ani šos z mého rozevlátého nemoderníhi saka, vážení! Dnes po ránu bych asi na stoleté chalupě hladila hlavičky ojíněných tulipánů. Jak bych se k nim něžně nakláněla v sladkém souzvuku, naprosto by mne nechávalo v klidu chvění starého drátěného plotu pod tlapami sousedovic psa, jmenovitě statné modré dogy jménem Monty. Ještě nedavno byl Moník líbezné a baculaté štěně, batolil se tlusťoučce po sousedovic pozemku a když mne shlédl, hned si to šumelil k plotu a vrtěl ocáskem, protože asi poznal, že mám slabost pro veliké psy. Já jemu tenkrát pohlédla do očí a on mně pohlédl do očí - a od té chvíle bylo všechno jasné: máme se rádi!
Psí paní to ale nechápe. Tahá to veliké tele za masivní obojek od plotu, když mne Montík nadšeně zdraví a říká: "To on jen tak, nechce ublížit!"