Čert aby to sebral, ještě teď mi chybí! Co??? Inu ruční motyčka, takové to malé srdíčko na tyčcei, z druhé strany srdíčka trčely dva bodce, kterými se dalo na záhoncích drobátko kypřit. Kam se poděla? Ne, nezmizela v kterémsi ještě neobjeveném časoprostoru, loni na podzim jsem ji zlikvidovala. Tedy, neúmyslně, samosebou. Úmyslně budu ničit motyčku, která mi tolik let dokonale sloužila a ještě moc let mi sloužit mohla, protože nejsem žádné čuně a na zimu vždycky všechno zahradnické náčinní řádně očistím, zakonzervuji a uložím! Ale to jsem prostě pracovala na záhonku, motyčku u něj zapomněla a pak jsem šla ještě naposled posekat zahradu! Měla jsem vlastně štěstí! Výkonná sekačka ten střet vydržela a dokonce z něj vyšla vítězně - než jsem stačila pochopit, co se děje a pustit pojistku, okousala dřevěné topůrko jako bobr a z železného srdíčka usekla a zkroutila kus, jako kdysi babička ukrajovala pro mé pobavení lupínky ze čtvrtky ledového másla. Jenomže novou motyčku, přesně v této mně vyhovující podobě, jsem prostě zatím ještě nesehnla!