Nikdy jsem se dobře nevyrovnávala se živočichy, jako jsou pavouci a mloci a žáby a podobná havěť. Jsem ochotná pokorně uznat, že když je příroda stvořila, asi tu k něčemu jsou, ale proč mi lezou do cesty? Já je absolutně nemusím! Bohužel, právě na chalupě s nimi přicházím do styku častěji než je mi milé. Jako tuhle: po příjemném posezení u grilu ( v bříšku jako v pokojíčku), nabírám si pozorně z ohrádky plavený písek, abych poopravila kus omítky, po zimě upadlé. A z vlhkého materiálu na mne náhle vyskočí hnusná ropucha. A kdyby jen vyskočila, sebevědomě na mně civí, jako by předpokládala, že z ní budu celá blahem bez sebe. Jo, možná to byl začarovaný princ a už se těšil, jak ho políbím a vysvobodím tak ze zakletí. Ale co já? Málem mne z té hrůzy klepla pepka. Ještě že byl po ruce syn. Musel tu potvoru připlácnout smetáčkem na lopatku a odnést daleko na sousední pozemek. A ještě si ze mne utahoval - kdybych prý se přemohla a políbila tu mrchu, možná jsem mohla chodit v hermelínu a nemusela jsem o víkendech vlastníma rukama opravovat omítky!