U nás na chalupě svítí hvězdy daleko jasněji než ve městě, dávno už to vím. Je mojí radostí vyjít večer před spaním ven, v létě klidně v noční košili, v zimě holt nabalená, zavřu za sebou dveře aby tu chvíli souznění s přírodou nekazily rušivé dojmy z domu, byť i to byla vůně aromalampy nebo čerstve pečeného koláče - a zírám vzhůru. Můj syn je v tomto odmalička neskutečně po mně. Stáváme tak okouzleni temnou oblohou plnou hvězd už celá léta, až na ten detail, že na začátku jsem bývala mladá a můj pyžamkatý synek šprček, dnes se já ohýbám k zemi a vedle mne jako horský masiv ční rozložitý vysoký obr ne nepodobný dobromyslenému Rumcajsovi - a blaženě se culí. Počítáme spolu hvězdy a říkáme si, na které z nich je asi život podobný našemu? Kde právě v tu chvíli stojí nějaká máma se synem pod temným nebem, hledí na naší modrou planetu a odhaduje, zda na ní může být život. Velebný bože, jak jsou takové okamžiky krásné! A jak vzácné v tom současném upěchaném a nemocném světě, kdy to kdo pochopí, kdy to kdo změní?