Když jsme asi před čtvrtstoletím koupili naši chalupu, na zahradě ve stínu dvou mladých, sotva zapěstovaných meruněk stála králíkárna. Ne prosím, neviďte hned nějakou ostudnou rozdrchanou boudu, postavenou z kdovíčeho! Kdyby nejhorší králíkárna světa byla jako byt čtvrté kategorie se záchodem společným s početnou romskou rodinou a ta nejpěknější připomínala vilku s terasou a vodotryskem, tohle byl králičí hotel Hilton se zlacenými splachovadly na WC a s lůžkem pod brokátovými nebesy. "Jó, tohle byla tátova chlouba, králíky, to bylo jeho," pěl chválu už bývalý majitel. "Od fleku si tady taky můžete pěstovat! Mladý vám vopatří dědek Strnad, přes víkedn se vo ně postaráte a von vám je nakrmí přes tejden za dvě flašky rumu na sezónu. Tady kluk si určitě rád dá čerstvě zabitý masíčko!" "Ne", řekl s odporem ´kluk´, tehdy náš čtyřletý syn. Zaplaťpánbůh za to, že je po nás! To tak, zabíjet na maso heboučkého ušaté králíčky! Ten Králik Hilton made in ČSSR musí ze zahrady pryč! Můj muž nic nenamítal do prvního kopnutí krumpáčem. Potom toho naopak namítal až moc - ukázalo se totiž, že králíkárna je stavěná velmi masivně. Ale já hodně popichovala a on nakonec zvítězil. O několika dalších víkendech jsme odklidili trosky, navozili na ně kompost a hlínu a oseli místo travou, co kdysi hyzdilo prostor pod meruňkami upadlo v zapomenutí. O tomto víkendu skoro třicetiletý syn sekal zahradu a mně se zdálo, že okolo vzrostlých meruněk v rohu to nějak fláká. "Vezmi to pořádně, tam pod tou králíkárnou!" zavolala jsem z okna kuchyně.
Vypnul sekačku a zavrtěl nechápavě hlavou: "Co ti je, kde máš jakou králíkárnu?"

Ani se nedivím, že venkovské prostředí někdy může vážně narušit mezilidské vztahy. I nám se to jednou před léty málem stalo. A začalo to docela nevinně. Když jsme zakoupili chalupu a opravili co bylo nutné, v rodinné kase bylo lautr vymeteno. Samozřejmě, tu a tam jsme chtivě okukovali různé vymoženosti jako elektrickou sekačku nebo elegantní sedací soupravu z ratanu, ale to muselo počkat, stejně jako větší část prohnilého plotu, kterou by také bylo třeba vyměnit, ale... Vedle toho nás vůbec netrápil asi padesátimetrový úsek na konci zahrady, kde plot nebyl vůbec. Jistěže by tam pro pořádek měl být, ale vedlejší pozemek byl veliký flák halabala zatravněného pole, soused tvrdil, že s ním v dohledné době nic dělat nebude, že už na to nestačí. Za těchto podmínek jsem jednou spokojeně vyklusala na zahradu, začnu se hrabat v záhonku kousíček od toho pomyslného plotu a mně za pozadím se najednou ozve mocné funění. Lekla jsem se, div mne neranilo - za zadkem mně stála kráva! Koukám - a zpoza velikánské stodoly se trousí celé stádo... Vysvětlení se dostavilo záhy. Sklerotický soused dávno zapomněl na náš neexistující plot a za menší revanš dovolil, aby na ten pozemek vyháněl jeho kamarád! No jo, ale kdo to má tušit! Ještě že ty krávy byly dobře vychované, po zběžné prohlídce se odvrátily a odešly na druhou stranu!

Ke každé chalupě či chatě nutně patří nějaké prostory, kam se odkládá nářadí, nástroje, případně otop a vůbec všechno možné. U nás je to kůlna. Je poměrně malá. Kdysi prý tu stála obrovská stodola, ale byla tak vetchá, že ji původní majitelé strhli a protože už neměli hospodářství v klasickém slova smyslu, se stroji a spoustou zvířectva, postavili jen tu úzkou, elegantní kůlnu a zbytek prostoru zatravnili. Mráz mi běhá po zádech pokaždé, když stojím před domem a obhlížím ten původní prostor. Moji chlapi totiž kůlnu zásadně neuklízejí. Nářadí hodí do šuplíku nebo zavěsí na hák, ale ostatní jaksi zůstává, jak jim to od rukou odpadne. Svorně tvrdí, že uklízení je pitomina i v městském bytě, na chalupě se to nehodíani trochu a pořádek v kůlně, to vůbec, to pche, kdo by se s tím páral! A já to nesnesu! Rozházené krabičky šroubků, hřebíků a skob věčně ukládám na poličky, uklízím metr, tužku, smirkový papír či provlhlý papír na poznámky a výpočty, rovnám košíky a nůše na dřevo a kbelíky na uhlí, metu piliny a také pod pytli s vápnem a cementem atd, atd, abych tam vešla za týden či za dva a začala zase od začátku. Probůh! ještě, že máme jen tak malou kůlnu! Jak bych asi, já ženská ubohá, uklidila obrovskou stodolu?

Nerada, velmi nerada jsem se na čas odmlčela, ale jarní virózy, jarní alergie... to se zlomenému člověku nechce sednout ke klávesnici. A přitom (ten zlomený člověk) vzpomíná právě na různé příhody z chalupy a čerpá z toho sílu. Vzpomínám, že se nám kdysi nastěhoval na zahradu krtek. Sousedé radili všechno možné, jak se ho zbavit. Většinou to byly metody značně drastické jako zapálit mu u vstupu do chodby pořádný kus pevného podpalovače nebo tam nalít petrolej. Když jsem posupným pohledem obhlížela další kupky na zeleném trváníku nebo přímo v záhonech, můj malý synek mne tahal za šaty a poplakával: "Mami ne, něco tak hnusného nemůžeš udělat, třeba je to ten, co nosí kalhotky." (Krtek v kalhotkách mu byl známý málem od narození, měli jsme takové leporelo). A já nadávala:" Ať má kalhotky nebo chodí bez, já tady toho mizeru nechci!" Jasné obšem bylo, že drastickými metodami to hezké, poloslepé zvířátko se sametovým kožíškem vypuzovat nebudu. Několikrát jsem nalila do chodby plnou konev vody. "To ho přece naštve a odstěhuje se, " říkala jsem si. Ani ho to nenapadlo. Jednou ráno jsem vyšla na zahradu a pochopila, co mohou znamenat slova "boží dopuštění." Krteček si asi přivedl veškeré příbuzenstvo a v noci dali mimořádnou směnu. To mne dorazilo. Sedla jsem si mezi tu spoušť a začala se s nimi naprosto pomateně domlouvat jako s lidmi. "Krtci mizerní, proč mi tohle děláte! Nechci být zlá, nechci vám zapalovat v chodbách petrolej, ale snad nakonec budu muset, táhněte pryč, takhle to dál nejde!" Úplně bych řekla, že snad někde těsně pod povrchem naslouchali a rozuměli. Od té doby nepřibyla na zahradě ani jedna krtina. Ty vzniklé jsem postupně zašlapala, propadly se, splynuly s travou. A krtky jsme až dodnes na zahradě už neměli.

U nás na chalupě svítí hvězdy daleko jasněji než ve městě, dávno už to vím. Je mojí radostí vyjít večer před spaním ven, v létě klidně v noční košili, v zimě holt nabalená, zavřu za sebou dveře aby tu chvíli souznění s přírodou nekazily rušivé dojmy z domu, byť i to byla vůně aromalampy nebo čerstve pečeného koláče - a zírám vzhůru. Můj syn je v tomto odmalička neskutečně po mně. Stáváme tak okouzleni temnou oblohou plnou hvězd už celá léta, až na ten detail, že na začátku jsem bývala mladá a můj pyžamkatý synek šprček, dnes se já ohýbám k zemi a vedle mne jako horský masiv ční rozložitý vysoký obr ne nepodobný dobromyslenému Rumcajsovi - a blaženě se culí. Počítáme spolu hvězdy a říkáme si, na které z nich je asi život podobný našemu? Kde právě v tu chvíli stojí nějaká máma se synem pod temným nebem, hledí na naší modrou planetu a odhaduje, zda na ní může být život. Velebný bože, jak jsou takové okamžiky krásné! A jak vzácné v tom současném upěchaném a nemocném světě, kdy to kdo pochopí, kdy to kdo změní?

Dávno je mi jasné, že kdybych mohla, v Praze by ze mne nikdo nezahlédl ani patu. Ani kousek džínoviny z mých kalhot! Ani šos z mého rozevlátého nemoderníhi saka, vážení! Dnes po ránu bych asi na stoleté chalupě hladila hlavičky ojíněných tulipánů. Jak bych se k nim něžně nakláněla v sladkém souzvuku, naprosto by mne nechávalo v klidu chvění starého drátěného plotu pod tlapami sousedovic psa, jmenovitě statné modré dogy jménem Monty. Ještě nedavno byl Moník líbezné a baculaté štěně, batolil se tlusťoučce po sousedovic pozemku a když mne shlédl, hned si to šumelil k plotu a vrtěl ocáskem, protože asi poznal, že mám slabost pro veliké psy. Já jemu tenkrát pohlédla do očí a on mně pohlédl do očí - a od té chvíle bylo všechno jasné: máme se rádi!
Psí paní to ale nechápe. Tahá to veliké tele za masivní obojek od plotu, když mne Montík nadšeně zdraví a říká: "To on jen tak, nechce ublížit!"

Mírumilovnému chalupaření určitě neprospívá, když se chalupářští sousedé začnou v něčem trumfovat. To jsme vždycky uznávali a uznáváme to dodnes, jenomže... Všude kolem naší chalupy méme velmi nevzhledné ploty, takové ty úplně obyčejné, ještě za ČSSR stavěné, čili pouze vypjaté (tedy víceméně - spíš jen natažené) drátěné pletivo. Někde jsme plotili my, někde sousedé, ale všude jen hnusné pletivo! Leze mi na nervy! Špatně se natírá! Rezne! Vypadá pod psa!!! Leckde ve vsi mají moc hezké ploty. Totiž - jako palivové dříví k nám vozí odpad z pily a tam se leckdy vyberou tak pěkné štangličky... Šikovní kutilové z toho dělají ploty velmi hezké, nápadité, klasicky dřevěné, nevyjde to draho... ale je to jiné, než u naší chalupy kolem dokola. No, asi už se budeme odlišovat, bude to vypadat, že se na okolní vytahujeme, ďas to vem! Od loňské dodávky dřeva vybírám pečlivě rovné tyčky a prokládám je k vyschnutí na nový plot!