V létě nám spadl na zahradě starý ořešák. Tedy spadl - on byl upadnut onou činou, kterou o něco později v hlavních večerních zprávách sympatický Ray Koranteng otznačil jako orkáne větší, než byl svého času slavný Kyril. Nicméně faktem, je, že od toho dne máme na zahradě o jeden ořešák méně. V první chvíli když jsem tu katastrofu objevila, veliký starý vzrostlý strom ležící skoro přes celou zahradu ve stavu pouhého již dřeva na topení, vrhly mi slzy do očí.Sice nikdo z naší rodiny ten strom nesázel, nepiplal, ale on tu stál, už tenkrát obrovský, starý a důstojný, když jsme koupili chalupu a všechny pozemky okolo, syn - dnes dospělý a skoro stejně hřmotný jako ten ořešák - pobíhal okolo jako malý sladký chasníček v prvních krátkých kalhotkách a tričku se Sandokanem. Ne, nestydím se za to, i když jiným lidem vzala tato čina podstatně víc, já obrečela ten starý - a popravdě již dávno dožilý - houbou napadený ořešák jako by to bylo mé nejmilejší děcko. Jenomže ona každá tma má za sebou nějaké světlo, jako pod rubem se nutně musí skrývat i líc. Zazimování naší chalupy letos proběhlo ef ef!!! Žádná úmorná dřina, žádná situace, kdy si člověk nutně dělá násilí, protože už ví, že je se silami u konce a víc už nemůže a oči mu přitom říkají, že ještě musí, že práce na chalupě zdaleka není skončena. Zmáknout na malém pozemku dva ořechy, to bylo o život. Zmáknout jen jeden - toť brnkačka, pravím vám!