Odmlčela jsem se na dlouho - vážení prominou, ale měla jsem proto pádné důvody. Byla jsem totiž na chalupě a hospodařila tam pilně a neomylně jako rodilý "místní", okázala pohrdající vší městskou zátěží. Tedy, jak jsem tak pozorovala cvrkot, já žasnu, že starousedlíci z vesnic ještě nevymlátili "chalupáře" ze svých oblastí a nepodpálili jim baráky. Věru to bude výhradně tím, že jsou to slušní lidé. Soužití s "lufťáky" totiž není vůbec jednoduché. V týdnu, kdy jsou rekreanti v čudu, vládla v naší vsi přímo idylická pohoda. Já ani nevěděla, že mám kolem sebe sousedy - a to tedy mám, v okolních usedlostech jaksi na přeskáčku, ob jeden dům. Jen v podvečer ti nejbližší nařezali pár kousků dříví na okamžitou spotřebu, jeden vzdálenější tak hodinu denně řezal špalky na cirkulárce a potom je štípal (to, pravda, nebyl zrovna nejpříjemnější zvuk, ale rodina je to osmičlenná, s malými dětmi a zimy bývají u nás kruté, pracant prostě dělal forotu na mrazy). No a dvakrát týdně se dopoledne hlasitým troubením ohlásila pojízdná prodejna, což je rámus vysloveně vítaný, protože ve vsi jiný krám není. Ovšem nastal pátek po poledni - lufťáci se začali sjiždět a bylo po klidu. Smradlavé výfuky z nadnormativního počtu aut, nahlas pouštěná muzika ze všemožných zdrojů, vzápětí potom kravál se sekačkami, do toho se pochopitelně rozštěkali všichni místní psi, jednak na ty přivandrovalce a jednak na psy, které ti přivandrovalci přivezli s sebou - no a večer se z otevřených oken oken přímo řinuly rozličné televizní pořady, prokládané úchvatnými reklamami. Místní jsou tomu asi zvyklí ale řeknu vám, já z toho byla úplně jurodivá. V městském bytě si mohu zavřít okno a mám hluk víceméně utlumený, na venkově bych se pochopitelně na svém ráda zabývala převážně pracemi pod širákem, leč v takovéto idyle... Naštěstí, po přetrpěném víkendu přišlo pondělí, poslední skalní rekreanti ještě přenocovali, ale i oni posléze vyjeli ze vrat jež za sebou zamkli - a na pár dnů nastal zase na venkově bukolický klid.