To se zase alergici mají! Rozkvetly břízy! Vím o čem mluvím. Alergií trpím celá léta a na chalupě máme břízy hned dvě. Nejhorší je, že jsme k nim přišli jako slepí k houslím. Když jsme koupili a jakž-takž kdysi poopravili náš domeček, začali jsme se zamýšlet nad úpravou zahrady. U vjezdu na pozemek bylo hodně volného místa a přístavek, ze kterého jsme mínili udělat garáž, nepříjemně vlhnul. "Zasaďte tam vrbu," radil nám soused přesně po způsobu Nepilových chalupářských vyprávěnek. "Ne, zasaďte tam vrbu, ta táhne vlhko taky a pěkně vám tu ten plac zakreje," vylepšil to. Můj manžel měl břízky v oblibě, pohovořil zasněně cosi o bílých panenských nožkách jejich kmenů a o vlasech, splývajících až k zemi a já nebyla proti. Tak se u vjezdu do domu objevila ta velká bříza. Jo, za těch dvacet let JE velká, při vichřici z ní dvakrát upadla větev zvící malého stromku a zdeformovala nám plot, naštěstí u toho nikdo nebyl, takže nepřišel k úrazu. Jenomže kdo by porazil bosonohou pannu s vlasy až do pasu, že? Vzadu u skalky jsem zabodovala já. Zamilovala jsem se do smuteční břízy, takové té malé, jak smutně sklání větve k zemi. Až po mnoha létech mi došlo, že aby takový strom zůstal malý, musí se pravidelně seřezávat. Teď už je pozdě. I on je velký. Obě břízy se mají prostě čile k světu, rostou a kvetou. A já tak každé jaro kýchám a kýchám.