Právě jsem si uvařila poslední jitrocelový čaj. Není poslední proto, že by vymizel jitrocel z tohoto světa, mohu si ho samozřejmě koupit v kdekteré lékárně a ještě si poručit, zda ho chci v sáčcích či sypaný. Jenomže to není ono, to není jitrocel, který chutná dvojnásob, protože jsem si ho nasušila vlastníma rukama. A já ho suším celé léto, protože mi roste na chalupě přímo pod oknem kuchyně. Kdysi jsme tento travnatý flek sekali co nejčastěji, aby se tu dalo pohodlně bosou nohou přeběhnout k hydrantu, poslední léta bojuji za práva jitrocele, aby mi trochu narostl. Jako droga se totiž sbírají jitrocelové listy (od května až do srpna, ale jen z kvetoucích rostlin). Když se mi podaží flíček pod oknem uhájit, vycházím dopoledne, když sluníčko osuší ranní rosu, bosky a s košíčkem jako bába kořenářka, trhám úzké listy a ukládám je ve snopkách, srovnaných vzorně jako vojenské komínky prádla. Doporučuje se listy sušit v tenkých vrstvách ve stínu, mně se ale osvědčil jiný postup - s plným košíčkem usednu buď pod střechu zahradní pergoly či dole v kuchyni a listy po malých hrstičkách vyvazuji do snopečků, abych je mohla sušit zavěšené v průvanu. Na vyvázání stačí používám vyšívací bavlnky, které už k vyšívání nikdy nevyužiji, neb na tuto rukodělnou disciplínu už nevidím. Po usušení nitku jednoduše z listí vydrolím. No, jitrocel ještě neroste ani nekvete, na nový si musím ještě několik měsíců počkat!