Skládat na chalupě dříví, to je sice fuška, ale dřevo přitom aspoň voní, prachu a špíny je minimálně, vcelku se to dá označit za příjemnou práci. Daleko horší je, že my musíme mít na chalupě i zásobu uhlí. Málo platné, kamna dřevo přímo polykají a když na jaře pracujeme většinou venku na zahradě a domů se chceme přijít ohřát, musí si kamna udržet své teplo a přitom nikdo nemá čas je chodit ustavičně ládovat. Uhlí vám přivezou také bez problémů, jen čím dál prašnější a dražší. Složit ho ale do kůlny, to už není psina. Kdysi jsme si na tu práci dokázali vždycky někoho zjednat, maník dostal stovku nebo dvě, podle toho, jak dlouho se s tím matlal a navrch flašku rumu jaksi naturálně, mezi tím pár panáků a piv na občerstvení a byl spokojený. Jenomže dnes ani na vsi kde je vysoká nezaměstnanost na tu práci nikoho neseženete. Zaměstnaní jsou zaměstnaní tak moc, že doslova padají na hubu, pár nezdaněných korun raději oželí a odpočinou si, aby je z práce nevyhodili pro slabé výkony. Ti nezaměstnaní prostě dělat nechtějí. Toho tuhle bolí a jiného támhle pšká, prostě nemohou. Ale jak je známo, i kapka dovede vyhloubit kámen. Se synem tedy postupujeme podle tohoto pořekadla. Ani jeden z nás skutečně není zdravý natolik, aby mohl uhlí do kůlny jednoduše naházet lopatou, ale když já zasednu na nízkou stoličku k nespočetným kbelíčkům, které plním a syn odnáší, také to zmákneme. Má to jen jeden zádrhel - špinaví jsme jako čuňata a černí od mouru jako Ašanti.