Škoda, že právě tento víkend se nedostaneme na chalupu. Umím si představit, jak je tam krásně. Nedávno vykvetlé sedmikrásky na trávníčku pod kuchyňským oknem si to jistě neříkají, těm mrznou tvářičky, ale je to paráda! Všude je bílo a čisto (to ve městech už po několika hodinách není), nad vesnicí se táhne takové to zvláštní, jiskřivé, zimní ticho, stromy mají bílé větve a a jehličnany se pod sněhovou pokrývkou trochu shýbají, potřebovaly by asi dedečka Mrazíčka, aby je ošetřil. Ve sněhové pokrývce na trávníku jsou jen křížem krážem hluboké kočičí stopy a pár nepatrných muřích nožek, to jak tam poskakovali ptáčci. Kupodivu, nikdy jsem na této oslnivé nádheře nenašla stopy krve nebo peří, takže tam ty kočky a ptáčci buď nepobývali ve stejnou dobu nebo protstě ptáčci včas dokázali využít svých křídel. Bílo je všude, i drátěný plot je tak zavátý, že místo zelených tenkých oček má silná bílá, i lavice pod oknem má navátou bílou čepičku, třebaže stojí pod přístřeškem, kam by vlastně snad ani sněžit nemělo. Kdybychom přijeli navečer, světla auta by rozjiskřila všechnu tu nádheru ještě víc a až bych šla do kůlny pro dříví, zaručeně by se kolem mně protáhla nějaký hostující kočka, která tam na polenech pospávala v příjemné vůni. No, nejeli jsme, nezbývá mi, než si o tom všem nechat jen zdát.