Na chalupě může posloužit i úplná hovadinka k většímu pohodlí. Jako nám posloužil starý podvozek od synova dětského kočárku. Korbu s boudou si vzal ochotně soused, že jí vyhodí cestou do práce na skládku. Na podvozek jsem umístila hlubokou dřevěnou lísku, do jaké se před léty sbírali šneci na vývoz. Přivázala jsem ji skoro neviditelně drátek a dolů, kde kočárky někdy mívaly košíky na tašku, tam jsem stejným způsobem připevnila druhou, mnohem nižší lísku. Není snad třeba podotýkat, že obě slušně natřené, lépe řečeno namořené na tmavo Luxolem. Na celou tu práci mi dohromady stačily tak dvě hodiny - a na světě byl pojízdný servírovací vozík. Dělá nám dokonalou službu dodnes. Mohu s ním klidně vjet až do kuchyně, nahoru položím košík s chlebem, vyskádám talíře, sklenice, příbory a ostatní náležitostí, dolů dám mísu naloženého masa ke grilování a hajdy s tím přes celou zahradu pod ořech, kde máme příjemné posezení. Jakmile vyndám mísu masa, volný prostor dole naopak čeká na použité talíře a sklenice. Jediný, kdo se na tenhle nápad poněkud ofrňuje, to je moje matka. Vnouček je jí nade vše, takže dává hlasitě najevo, že kočárek jsme si měli nechat, třeba v něm mohla spinkat její stará panenka. Vnouček, můj dospělý nadnormativní syn krčí pohrdavě nis nad takovými nápady a basově vrčí: "Nech jí ty její nápady, ať se vypovídá. Hlavně nezapomeň dát do vozejku votvírák na pivo, to věčně zapomínáš!"