Značně nesnáším pavouky a podobná mnohanohá stvoření. Styku s nimi se ale na venkově nevyhnete. Když jsme koupili před řadou let náš domeček, byl dlouhou dobu zavřený (než se našli blázni jako my, co za něj vypláznli majitelem požadovanou nekřesťanskou cenu) a v té době si z něj udělali svoji doménu právě pavouci. V bývalé kuchyni a na záchodě se vyskytovali tak velcí, že by se za ně nemuseli stadět filmaři v příběhu o Indiana Jonesovi. Dodnes tvrdím, že kdyby tenkrát zatoužili trochu ušetřit, stačilo jim zajet do Čech a nasbírat si vhodné exempláře v naší nové nemovitosti. Zprvu jsem z těch příšer byla úplně na mrtvici. Neublížila bych ani mouše, ale pavoukovi klidně, protože těch se štítím natolik, že neexistuje možnost, abych nějakého nahnala na lopatku a vynesla do přírody. Co kdyby z té lopatky přeběhl mně na ruku, to bych snad umřela hnusem. Moje návštěva WC tenkrát probíhala tak trochu ve stylu korunovaných hlav: první musel vstoupit manžel a pomordovat všechno živé (a také papírovým ručníkem utřít vniklé fleky a odklidit talířkovité mrtvolky). Postupně se to ale vyvinulo. Soustavným uklízením, umýváním a výpennými nátěry na zdech jsme většinu pavouků vypudili - a také já poněkud ztvrdla a otrnula. Když se některý vynořil, srdnatě jsem ho bacila trepkou a flekanec odklidila sama. Lásku k živým tvorů, tu mám. Ale pardón, můj dům - můj hrad!