V zimě je na chaloupce smutno. Kdysi jsem snila o tom, že bych venku chtěla žít celoročně, dnes je mi s postupujícím věkem jasné, že to není možné. Ona na člověka leze chandra i ve městě, kde mu dlouhá chvíle musí nutně uběhnout lépe s možností návštěv kina, divadla, výstav nebo přinejmenším pravidelnou docházkou do knihovny. Mimo města jsou tyto možnosti velice omezené a pro člověka bez auta, jakým jsem a bezpochyby i budu, prakticky vyloučené. Ale jaro, léto a podzim na venkově, jo, to je pořád můj sen. Vysévat, vysazovat, plít, plazit se po záhonech, blaženě se hrabat v hlíně a nabírat z ní sílu pro další žití a hlavně - sledovat den ode dne, co a jak roste. Tohle lufťák, byť i pravidelně o víkendu dojíždějící, neužije. Dnes si toho blaha užívám výhradně o dovolené a je to úžasné jako ta nejkrásnější báseň. Náš domeček není přímo na samotě, ale soukromí máme kolem sebe tak akorát, abych se nemusela žinýrovat, když se vyvalím z domu v noční košili a upaluju zkontrolovat, o kolik víc se od včerejška nalilo růžových poupat, jak se rozkošatily svazečky máty a meduňky, kde přibyla mezi keři orosená pavučina a co se to dělo, zatímco jsem se nedívala, že na trávníku leží načechrané puntíčkované pírko? Každý okamžik je plný objevů a krás, to potom chutná snídaně, i když už dávno odeznělo konvičkám s kávou a smaženým vajíčkům a k bylinnému čaji zajídám piškoty sestavu léků, to dokonce chutná i život sám.