Dlouho-li máme do času, než nastane vinobraní? U nás na chalupě k němu dojde co nevidět. A bývaly doby, kdy byla vinná réva na domě pouze mým zbožným přáním. Manžel byl ochoten se mnou ten sen sdílet a dokonce opětovně opatřoval sazenice. Jenomže vinná réva ne a ne, nějak se jí na tom místě nelíbilo, byť jsme záhon zryli do hloubky, rigolovali jako diví, hnojili a zelévali. Ta malá smutná větvička prostě pokaždé uschla, ať jsem ji povytahovala očima jakkoli. Ale jak se praví, trpělivost růže přináší - a já musím v našem případě říci, že i vinné hrozny. Asi desátý ten šlahounek přežil následující zimu a příští jaro popolezl o pár centimetrů, přes léto vyhnal, na druhý rok ještě víc a pak už to šlo rychlým tempem. Dnes se sice neodvažuji žehrat, že se naše réva rozrostla na domě až tolik, vyvazování a prostřihování už ale dává pořádnou fušku. Vinné hrozníčky má malé, drobné, ale když dozrají, jsou sladké a mají vynikající aroma. To je úspěch, protože nedaleký vinař nás ujišťoval, že i jestli se réva u nás chytne, bude jen na ozdobu, víno z ní se asi nebude dát konzumovat, prostě nedozraje. Jo, nedozraje! Když kuličky oberu ze stopek a rozmačkám je ve velkých láhvích od okurek, míváme i prvotřídní domácí burčák. Už se těším, ňami ňam!