Značně nesnáším pavouky a podobná mnohanohá stvoření. Styku s nimi se ale na venkově nevyhnete. Když jsme koupili před řadou let náš domeček, byl dlouhou dobu zavřený (než se našli blázni jako my, co za něj vypláznli majitelem požadovanou nekřesťanskou cenu) a v té době si z něj udělali svoji doménu právě pavouci. V bývalé kuchyni a na záchodě se vyskytovali tak velcí, že by se za ně nemuseli stadět filmaři v příběhu o Indiana Jonesovi. Dodnes tvrdím, že kdyby tenkrát zatoužili trochu ušetřit, stačilo jim zajet do Čech a nasbírat si vhodné exempláře v naší nové nemovitosti. Zprvu jsem z těch příšer byla úplně na mrtvici. Neublížila bych ani mouše, ale pavoukovi klidně, protože těch se štítím natolik, že neexistuje možnost, abych nějakého nahnala na lopatku a vynesla do přírody. Co kdyby z té lopatky přeběhl mně na ruku, to bych snad umřela hnusem. Moje návštěva WC tenkrát probíhala tak trochu ve stylu korunovaných hlav: první musel vstoupit manžel a pomordovat všechno živé (a také papírovým ručníkem utřít vniklé fleky a odklidit talířkovité mrtvolky). Postupně se to ale vyvinulo. Soustavným uklízením, umýváním a výpennými nátěry na zdech jsme většinu pavouků vypudili - a také já poněkud ztvrdla a otrnula. Když se některý vynořil, srdnatě jsem ho bacila trepkou a flekanec odklidila sama. Lásku k živým tvorů, tu mám. Ale pardón, můj dům - můj hrad!

Právě jsem si uvařila poslední jitrocelový čaj. Není poslední proto, že by vymizel jitrocel z tohoto světa, mohu si ho samozřejmě koupit v kdekteré lékárně a ještě si poručit, zda ho chci v sáčcích či sypaný. Jenomže to není ono, to není jitrocel, který chutná dvojnásob, protože jsem si ho nasušila vlastníma rukama. A já ho suším celé léto, protože mi roste na chalupě přímo pod oknem kuchyně. Kdysi jsme tento travnatý flek sekali co nejčastěji, aby se tu dalo pohodlně bosou nohou přeběhnout k hydrantu, poslední léta bojuji za práva jitrocele, aby mi trochu narostl. Jako droga se totiž sbírají jitrocelové listy (od května až do srpna, ale jen z kvetoucích rostlin). Když se mi podaží flíček pod oknem uhájit, vycházím dopoledne, když sluníčko osuší ranní rosu, bosky a s košíčkem jako bába kořenářka, trhám úzké listy a ukládám je ve snopkách, srovnaných vzorně jako vojenské komínky prádla. Doporučuje se listy sušit v tenkých vrstvách ve stínu, mně se ale osvědčil jiný postup - s plným košíčkem usednu buď pod střechu zahradní pergoly či dole v kuchyni a listy po malých hrstičkách vyvazuji do snopečků, abych je mohla sušit zavěšené v průvanu. Na vyvázání stačí používám vyšívací bavlnky, které už k vyšívání nikdy nevyužiji, neb na tuto rukodělnou disciplínu už nevidím. Po usušení nitku jednoduše z listí vydrolím. No, jitrocel ještě neroste ani nekvete, na nový si musím ještě několik měsíců počkat!

V poslední době se u nás rozmohl zásilkový obchod i se zbožím zahradnickým a to nikoli pouze s náčiním a tak podobně, ale i se semeny a sazenicemi. Podnikavci posílají až domů do kaslíků své katalogy a předhánějí se v nabídkách. To by bylo dobře, kdyby... Jenomže...!!! Už dávno předtím, než se u nás začaly objevovat takové nabídky, užírala jsem se při četbě knihy Betty MacDonaldové, která přesně takové nádherné katalogy plné květin popisovala. Leč dodávala, že když jí zásilky došly a ona všechno přesně podle popisu zasadila, většína toho chcípla a pokud něco vyrostlo, stejně to nikdy nevypadalo tak pěkně, jako na fotce v katalogu. To není možné, říkala jsem si. Vážení, JE! Odzkoušela jsem to několik sezón a došla jsem k definitivnímu rozhodnutí, že takhle tedy NE! Na chaloupce si pěkně dojedu do místního zahradnictví, vyberu si všechno pěkně čerstvoučké, naskládám do košíků a za hodinku za dvě už je to v zemi, zalité, opečované - a květenstvo jen bují! Exotické konifery a květy zvláštních tvarů, které se nenabízejí jinde než v katalogu, ty tedy klidně oželím!

Jen ať počasí už vydrží! Pokud tomu tak bude, co nevidět se dám do jarního úklidu. Ten, jak již jsem kdesi řekla, má tu výhodu, že přebytečné věci prostě vyhodíte ven, ať už jsou to peřiny, které se mezitím mohou větrat, matrace, křesílka, stolky... No a když je uvnitř skoro nábytkuprázdno, totiž zůstanou jen větší a těžší kusy, poklidit to ostatní nebývá těžké. V městském bytě provádím velké gruntování před Vánoci, na chalupě holt k tomu dojde jen jednou v orce, na jaře. Ale stejně důkladně je nutné po dlouhé nepřítomnosti provést všechno, od umytí každého kousku nádobí až po vyprání záclon, závěsů, dek a ložního povlečení. A zase je tu ta výhoda venkovského domu na svém - vyprané prádlo vyvěsím ven a většinou je ještě týž večer seberu čisťounké a voňavé. Věru, že na tokovýto úklid se opravdu skoro těším!

Chalupu, stejně jako svůj domov stálý, budujete vlastně po celý život. Tdy pokud nejste proc a zbohatlík, kterému leží na srdci hlavně vydělávání peněz a o ostatní nemá zájem a nezbývá mu na to ani čas. Takoví lidé si raději zaplatí architekty a dekoratéry a vím já koho ještě a nechají si byt či rekreační sídlo zařídit do poslední lžičky. Takové místo potom ovšem odráží duši a vkus těch tvůrců, nikoli majitelů. Normální lidé si budují hnízdečko po způsobu ptáčků. Není k tomu zapotřebí žádné velké vzdělání, stačí přirozený vkus a prohlídka nějakých knih či časopisů s touto tématikou, to pro nápady. (Zmínila bych se například o knize A. Kadlecové Detail rekreační chalupy, ta v začátcích hodně pomohla nám). Je ale samozřejmě jasné, že pokud chceme dělat značné úpravy, je dobré se poradit s odborníkem. Nikomu bych nedoporučovala se například pustit do vybourávání větších prostor, také mu mu mohla na hlavu spadnout celá chalupa! Přestavbu je pochopitelně vhodné provést dříve, než si domeček zařídíme, opačný postup je plýtvání časem a penězi. Ale jak říkám, pokud se do toho svého hnízdečka opravdu zamilujete, vylepšovat je budete pořád!

Málokdy se stane, že podle kvalitní knižní předlohy vznikne stejně kvalitní film. A když se to jako zázrakem povede, aby se povedla po pětatřiceti létech druhá verze stejně pěkně, to už je zázrak nad zázraky. Mám konkrétně na mysli Doktora Živaga. Stejnojmenný román napsal ruský spisovatel Boris Pasternak, který měl ale ve své vlasti takové problémy, že ačkoli rukopis dokončil v roce 1956, vydán byl až v roce 1987. Mezitím ovšem vyšel v zahraničí a sklízel veliký úspěch. První filmová verze vznikla v roce 1965, adaptace se ujali Američané, režisér Lean obsadil do titulní role Omara Sharifa, který na tom založil svoji slávu, dvě ústřední ženské role vytvořily Geraldine Chaplinová a Julie Christie. Miluji ten silný příběh o lékaři, který na pozadí krutostí a války prožívá dvě nesrovnatelné lásky - něžnou, přátelskou, založenou na celoživotní náklonnosti a úctě, ta patří jeho manželce. Osud mu ovšem několikrát připlete do cesty dívku úplně odlišnou - temperamentní, nezkrotnou - a k té ho upřímně vedou jeho tužby. Režisérovi kritika vyčítala příliš zjednodušené vyobrazení bolševické revoluce, ale já bych řekla, že to filmu neuškodilo.