Na chalupě může posloužit i úplná hovadinka k většímu pohodlí. Jako nám posloužil starý podvozek od synova dětského kočárku. Korbu s boudou si vzal ochotně soused, že jí vyhodí cestou do práce na skládku. Na podvozek jsem umístila hlubokou dřevěnou lísku, do jaké se před léty sbírali šneci na vývoz. Přivázala jsem ji skoro neviditelně drátek a dolů, kde kočárky někdy mívaly košíky na tašku, tam jsem stejným způsobem připevnila druhou, mnohem nižší lísku. Není snad třeba podotýkat, že obě slušně natřené, lépe řečeno namořené na tmavo Luxolem. Na celou tu práci mi dohromady stačily tak dvě hodiny - a na světě byl pojízdný servírovací vozík. Dělá nám dokonalou službu dodnes. Mohu s ním klidně vjet až do kuchyně, nahoru položím košík s chlebem, vyskádám talíře, sklenice, příbory a ostatní náležitostí, dolů dám mísu naloženého masa ke grilování a hajdy s tím přes celou zahradu pod ořech, kde máme příjemné posezení. Jakmile vyndám mísu masa, volný prostor dole naopak čeká na použité talíře a sklenice. Jediný, kdo se na tenhle nápad poněkud ofrňuje, to je moje matka. Vnouček je jí nade vše, takže dává hlasitě najevo, že kočárek jsme si měli nechat, třeba v něm mohla spinkat její stará panenka. Vnouček, můj dospělý nadnormativní syn krčí pohrdavě nis nad takovými nápady a basově vrčí: "Nech jí ty její nápady, ať se vypovídá. Hlavně nezapomeň dát do vozejku votvírák na pivo, to věčně zapomínáš!"

Jestlipak už jste vyseli ty květiny, které chcete mít na podzim do suchých kytic? Nu ano, bez práce nejsou koláče, říká se. A nejsou ani květiny na podzim, když jejich semena nedáme do země na jaře, to přece dá rozum. A všechny ty okrasky, které sušíme a aranžujeme do suchých kytic, ty chtějí do země nejpozději do konce března, kdy je půda ještě dost chladná a poměrně vlhká, semena potřebují déle klíčit. Později vyseté rostliny všelijak vybíhají a většinou vůbec nezdobí. Takže šup, ostrožku, orlíčky a zaječí ocásky a vím já co ještě chcete na podzim vázat do snopků a sušit někde pod trámy, šup nakoupit semena a vysévat, vysévat a neflákat se! Třeba vám to přijde na zahradu zkontrolovat krteček v kalhotkách.

Je to k vzteku, že snad všichni sousedé v naší vsi přestali chovat slepice. Já je vcelku chápu, ono aby ty potvory slepičí nesly, je třeba se o ně docela dost starat. Jen pravý ignorant si může myslet, že slepicím stačí jen nasypat trochu zrní a zezadu se z nich začne sypat proud dvoužloutkových vajec. Zrní samozřejmě potřebují také, ale vedle něj ještě kdovíco dalšího, denně čistou vodu, do které si stejně za pár minut nakandí a to nemluvím o tom, že kdo nechá slepice courat volně, má nakaděno všude a kdo je nepustí z výběhu, musí zase ty hory guána odstraňovat z toho ohrazení. Pěkný kolotoč. A když se propočtou náklady na jedno vajíčko, vyjde to v malém chovu dráž než vajíčko koupené na krámě. Proto už i naši venkovští sousedé přešli na vajíčka v papírových platech. To má tu nevýhodu, že my, lufťáci a chalupáři, nevozíme už velká plata vajíček po třiceti kusech do Prahy, anóbrž v Praze vajíčka kupujeme v krámech a na chalupě, kde krám není v dosahu, o víkendech sušíme hubu, pokud si zapomeneme vajíčka z té Prahy dovézt na venkov. Jedna velká výhoda v tom ale je: co sousedé nechovají slípky, nepotřebují ani kohouta. Tím pádem nás sice za svítání budí štěkot psů, ale nmebudí nás ještě za tmy drzé kohoutí "Kykyrykýýýý!"

Dnes už dobře vím, že člověk si nemá kupovat chalupu v místech, kde není hospoda. Pro nás toto ale v těch dávných létech bylo spíš plus než mínus. Manžel si nepotrpěl na pivo a už vůbec ne na klasické hospodské posezení, mně to bylo vyloženě proti mysli a půllitru piva bych se nedotkla ani třímetrovou tyčí. Že v naší vsi takové zařízení není, to jsme jen vítali. Víska je to malá, opilecké řvaní a výtržnosti by nás v noci rušily, ani otevřená okna bychom tu snad nemohli v noci mít! Brzo se ukázalo, že netřeba hospody v místě, aby se člověk dožil nočních rvaček a rámusů, chlapi si basy piv a tvrdého alkoholu dováželi na různé mejdánky a oslavy autem až bůhvíodkud a vesele pařili, až se hory zelenaly. Mělo to jen tu jedinou kladnou stránku, že se to odbývalo pod rouškou domácích opslav, za přítomnosti manželek a tak se chlapi sice ztřískali do stavu, kdy rámus byl jejich nejhlavnějším produktem, přece jen se však odebrali do postelí dřív než pozvraceli všchny místní rohy. Také jsme jezdili nakupovat do okolních obcí pití - stáčené víno, sodovky a limonády. Jenomže hospoda chyběla. Chyběla proto, že hospoda je středisko, kde se dojednávají služby. Potřebuješ přivézt dříví, uhlí, sehnat zedníka nebo pokrývače? Chvíli poseď, poruč v sále jednu rundu a máš je na háku. Jistě, sousedé vás zvou na rodinnou oslavu, když varují a omlouvají se, že hlučno bude až do rána. Můžete vzít flašku či flašky, zajít s gratulací či jen tak na potlach a přitom projednat totéž, ale výsledky nikdy nejsou stejné, to už se do toho pletou dohlížející panímámy a když tatík slíbí přeložit střechu na kůlně, hnedle pyskují :
"Mně slibuješ rok, že postavíš novej kurník, kdypak to chceš udělat?" A tatík větří, že doma tohle bude mít na talíři neustále, dá-li přednost vaší střeše před vlastním kurníkem, nemluvě o tom, že penízky, co by za ten melouch jinak shrábl do kapsy za zády staré a bohabojně propil takto zmizí v její ruce - a tak odmítne. Já vám říkám - a věřte mé zkušenosti: Chalupu kupujte výhradně tam, kde je nablízku hospoda!