Někdy si připadám jako ta nespokojená slepička z dětské pohádky. Když je v létě spousta trávy a nezahálí nejen velká sekačka, ale ani strunovka při obsekávání záhonů a moje ruce při plení, nadávám jako špaček. Jen v podvečer sprchne, už větřím, že tráva poporoste nevídaným tempem a práce bude ještě víc! (Ne, že bych byla líná a nějak zásadně mi vadilo právě sekání trávy, všechny práce na chalupě miluji, ale právě proto, že se jedná o chalupu, kde nemohu žít trvale, schází mi k dostatečné údržbě čas, který musím věnovat zaměstnání. Moji nespokojenost prohlubuje fakt, že zaměstnáním na plný úvazek stejně nevydělám dost, abych za to mohla slušně žít.) Jsem pořád v jednom kole, takže doba, kterou strávím na chalupě udajnou "dovolenou" je čas, který tak mohu označit jen v uvozovkách, protože ve skutečnosti se snažím dohonit všechny resty a tak makám 12 - 15 hodin denně a jak jsem potom odpočatá do dalšího pracovního období (a to se v práci rozhodně nemohu flákat nebo šetřit,) to si umí každý představit. Takže ne, v létě nemám ráda rychle rostloucí trávu. Ale ach, co bych za tu možnost sekání svěží travičky dala nyní, když to na holých trávnících čvachtá blátem!

Škoda, že právě tento víkend se nedostaneme na chalupu. Umím si představit, jak je tam krásně. Nedávno vykvetlé sedmikrásky na trávníčku pod kuchyňským oknem si to jistě neříkají, těm mrznou tvářičky, ale je to paráda! Všude je bílo a čisto (to ve městech už po několika hodinách není), nad vesnicí se táhne takové to zvláštní, jiskřivé, zimní ticho, stromy mají bílé větve a a jehličnany se pod sněhovou pokrývkou trochu shýbají, potřebovaly by asi dedečka Mrazíčka, aby je ošetřil. Ve sněhové pokrývce na trávníku jsou jen křížem krážem hluboké kočičí stopy a pár nepatrných muřích nožek, to jak tam poskakovali ptáčci. Kupodivu, nikdy jsem na této oslnivé nádheře nenašla stopy krve nebo peří, takže tam ty kočky a ptáčci buď nepobývali ve stejnou dobu nebo protstě ptáčci včas dokázali využít svých křídel. Bílo je všude, i drátěný plot je tak zavátý, že místo zelených tenkých oček má silná bílá, i lavice pod oknem má navátou bílou čepičku, třebaže stojí pod přístřeškem, kam by vlastně snad ani sněžit nemělo. Kdybychom přijeli navečer, světla auta by rozjiskřila všechnu tu nádheru ještě víc a až bych šla do kůlny pro dříví, zaručeně by se kolem mně protáhla nějaký hostující kočka, která tam na polenech pospávala v příjemné vůni. No, nejeli jsme, nezbývá mi, než si o tom všem nechat jen zdát.

Škoda, že právě tento víkend se nedostaneme na chalupu. Umím si představit, jak je tam krásně. Nedávno vykvetlé sedmikrásky na trávníčku pod kuchyňským oknem si to jistě neříkají, těm mrznou tvářičky, ale je to paráda! Všude je bílo a čisto (to ve městech už po několika hodinách není), nad vesnicí se táhne takové to zvláštní, jiskřivé, zimní ticho, stromy mají bílé větve a a jehličnany se pod sněhovou pokrývkou trochu shýbají, potřebovaly by asi dedečka Mrazíčka, aby je ošetřil. Ve sněhové pokrývce na trávníku jsou jen křížem krážem hluboké kočičí stopy a pár nepatrných muřích nožek, to jak tam poskakovali ptáčci. Kupodivu, nikdy jsem na této oslnivé nádheře nenašla stopy krve nebo peří, takže tam ty kočky a ptáčci buď nepobývali ve stejnou dobu nebo protstě ptáčci včas dokázali využít svých křídel. Bílo je všude, i drátěný plot je tak zavátý, že místo zelených tenkých oček má silná bílá, i lavice pod oknem má navátou bílou čepičku, třebaže stojí pod přístřeškem, kam by vlastně snad ani sněžit nemělo. Kdybychom přijeli navečer, světla auta by rozjiskřila všechnu tu nádheru ještě víc a až bych šla do kůlny pro dříví, zaručeně by se kolem mně protáhla nějaký hostující kočka, která tam na polenech pospávala v příjemné vůni. No, nejeli jsme, nezbývá mi, než si o tom všem nechat jen zdát.

Škoda, že právě tento víkend se nedostaneme na chalupu. Umím si představit, jak je tam krásně. Nedávno vykvetlé sedmikrásky na trávníčku pod kuchyňským oknem si to jistě neříkají, těm mrznou tvářičky, ale je to paráda! Všude je bílo a čisto (to ve městech už po několika hodinách není), nad vesnicí se táhne takové to zvláštní, jiskřivé, zimní ticho, stromy mají bílé větve a a jehličnany se pod sněhovou pokrývkou trochu shýbají, potřebovaly by asi dedečka Mrazíčka, aby je ošetřil. Ve sněhové pokrývce na trávníku jsou jen křížem krážem hluboké kočičí stopy a pár nepatrných muřích nožek, to jak tam poskakovali ptáčci. Kupodivu, nikdy jsem na této oslnivé nádheře nenašla stopy krve nebo peří, takže tam ty kočky a ptáčci buď nepobývali ve stejnou dobu nebo protstě ptáčci včas dokázali využít svých křídel. Bílo je všude, i drátěný plot je tak zavátý, že místo zelených tenkých oček má silná bílá, i lavice pod oknem má navátou bílou čepičku, třebaže stojí pod přístřeškem, kam by vlastně snad ani sněžit nemělo. Kdybychom přijeli navečer, světla auta by rozjiskřila všechnu tu nádheru ještě víc a až bych šla do kůlny pro dříví, zaručeně by se kolem mně protáhla nějaký hostující kočka, která tam na polenech pospávala v příjemné vůni. No, nejeli jsme, nezbývá mi, než si o tom všem nechat jen zdát.

Skládat na chalupě dříví, to je sice fuška, ale dřevo přitom aspoň voní, prachu a špíny je minimálně, vcelku se to dá označit za příjemnou práci. Daleko horší je, že my musíme mít na chalupě i zásobu uhlí. Málo platné, kamna dřevo přímo polykají a když na jaře pracujeme většinou venku na zahradě a domů se chceme přijít ohřát, musí si kamna udržet své teplo a přitom nikdo nemá čas je chodit ustavičně ládovat. Uhlí vám přivezou také bez problémů, jen čím dál prašnější a dražší. Složit ho ale do kůlny, to už není psina. Kdysi jsme si na tu práci dokázali vždycky někoho zjednat, maník dostal stovku nebo dvě, podle toho, jak dlouho se s tím matlal a navrch flašku rumu jaksi naturálně, mezi tím pár panáků a piv na občerstvení a byl spokojený. Jenomže dnes ani na vsi kde je vysoká nezaměstnanost na tu práci nikoho neseženete. Zaměstnaní jsou zaměstnaní tak moc, že doslova padají na hubu, pár nezdaněných korun raději oželí a odpočinou si, aby je z práce nevyhodili pro slabé výkony. Ti nezaměstnaní prostě dělat nechtějí. Toho tuhle bolí a jiného támhle pšká, prostě nemohou. Ale jak je známo, i kapka dovede vyhloubit kámen. Se synem tedy postupujeme podle tohoto pořekadla. Ani jeden z nás skutečně není zdravý natolik, aby mohl uhlí do kůlny jednoduše naházet lopatou, ale když já zasednu na nízkou stoličku k nespočetným kbelíčkům, které plním a syn odnáší, také to zmákneme. Má to jen jeden zádrhel - špinaví jsme jako čuňata a černí od mouru jako Ašanti.

Topit na chalupě dřevem, to je lahoda! Má to ovšem jeden háček - o dřevu na otop nepřestalo platit, že se u něj zahřejete dvakrát. Dnes už sice stačí objednat plný náklaďák po telefonu a není třeba láhvemi alkoholu uplácet místního hajného aby prodal a chlápky z JZD aby přivezli, jako tomu bývalo dřív, ale složit, složit a pořezat, to si většinou musí chalupář sám. Cenově velmi výhodné pro jeho kapsu bývá, pakliže je nablízku nějaká pila. Ta totiž lacino odprodává odpad, nerovné latě a prkna, co se nepovedou. Složit ovšem tohle do kůlny nebo do stodoly, to bývá fuška. Pokud tu práci vykoná chlap, asi mu moc zatěžko není, loni v létě jsem jí ale u nás v rodině musela zastat já. Pro ženskou, co váží tak akorát, je to pěkná makačka, to mi můžete věři. Čtyřmetrové latě mne málem dostaly, než jsem pochopila, že musím donést elektrickou pilu a přeřezat je, abych je vůbec dostala pod střechu. Náklad celého auta jsem skládala čtyři dny. Ve vedrech, jaká tehdy panovala! Občas mezitím, pravda, zapršelo. Poprvé jsem se hnala pro igelitovou plachu a jala se přikrývat, k všeobecnému veselí sousedů. "Zmokne, uschne," volali na mne. Také mi to došlo. Nu, složila jsem a zahřála se přitom poprvé. Teď jen zbývá se těšit na pořádnou zimu, až naložíme do krbu!

Kdyby v naší rodině byla doprava na chalupu tak snadná jako kdysi, zaručeně bychom tam od podzimka jezdili snad každý víkend. Krásné počasí k tomu přímo svádí! Jenomže... V neděli jsme ve městě stolovali při otevřeném okně, ptáčci venku řvali jako zbláznění a zem vlhce voněla jako na jaře. Jenomže ve městě se k venkovní idylce přidávají také nepříjemnosti - závan pachu z popelnic odkudsi z daleka, (nikde v dohledu oka alespoň ty smrduté nádoby nejsou), kohosi zase napadlo o svátečním poledni začít cosi vrtat a mlátit kladivem. To na venkově není. Popelnice vám smrdí jen potud, pokud jste sami čuně a házíte do ní zpovykaně jako ve městě kdeco. Místní se vyznají a hlavně šetří v té nádobě místo, když dostanou za pernou pro ně platbu poukázky na několikeré vyvezení odpadu ročně, všechno třídí, to smradlavé hlavně do kompostu, potřísněné papíry proletí komínem... a poledne je pro venkovské dodnes posvátné! I ten sebevětší halama skope bohy před venkovním prahem, šlendriánsky si ošplouchne ruce a zasedne k obědu. Nikdo nevrtá vrtačkou, nemlátí čímsi jako hluchej do vrat. Jen ti ptáci řvou a zem voní a to je kousek ráje!

Na chalupě velmi miluji, že se tam topí ještě po starodávnu. Pravda, není to nic příjemného, když přijedeme v zimním období do vymrzlého baráku a místo abychom někde něco zapnuli a otočili knoflíkem, nastane pobíhání a zatápění a přikládání a nakonec je z toho ještě popel a bince a prach. Ale málo platné, už při tom počátečním šrumci se zahřejete, s tím popelem a prachem to při troše šikovnosti u vybírání kamen také není tak zlé, zato kdfyž si konečně usednete do křesla a posloucháte praskot a hučení v komínu, je to samo o osbě lahoda, kterou nikdy nemůžete zažít s nějakým přímotopem nebo plynovým kotlem kdesi ve sklepě. Nadto, když se topí dřívím! To kamna ani trochu při přikládání nezačmoudí a nezasmrdí, naopak, pokud tu a tam přihodíte nějaké smolné polínko, domem se rozvane vůně, jakou nic na světě nemůže nahradit! Také to máte rádi? A jak se při tom v teplé místnosti a při světle svíček dá krásně snít!

Slyšela a četla jsem o těch letočních divech přírody své a neměla jsem důvod tomu nevěřit. Prý kvete, co by kvést nemělo a raší a zelená se... Ono je ale něco jiného to vidět vlastníma očima. Vrátili jsme se právě z chalupy - a na místech, kde jindy touhle dobou leží sníh nám kvetou sedmikrásky! Nemám je ráda, mrchy, i přes ten jejich hezký název a andělské tvářinky zasazené v zeleni, ony jsou to pěkně dominantní mršky a udusí kolem sebe kde co! V létě je bez milosti decimuji sekačkou nebo sbírám jejich kvítky do sedmikráskového medu, ale teď, začátkem ledna, jsou pro mne náhle zázrakem! Civěla jsem na ně jako na zjevení, když jsem kolem nich mohla běhat na záhonky a do kůlen jen v tričku a tenké vestě. Bohužel se obávám, že příroda si svůj spánek vzít nedá! Teď je prostě jako slečna, která se rozhodla flámovat až do rána, protože se dospí později! Ach jo, už to vidím, jak v létě pobíhám po zahradě v kožich a kozačkách!

Když je blátivo, na jaře nebo na podzim, existuje jeden velice důležitý předmět, který byste měli na chalupě vlastnit. Dřív býval dosti obvyklý, později na něj lidé zanevřeli a jako by přestal existovat, dnes jej občas objevíte, bohužel nějčastěji v nějakém železářství, v podobě dlouhého zparchantělého jezevčíka nebo krokodýla. Nu ano, možná už vám svítá a svitne vám docela, když řeknu, že v blátivém počasí se špatně zouvají holínky a vysoké boty bůbec. No jistě, mám na mysli zouvák! Když jsem jako malá holka jezdila na venkov k prababičce, meli tam za venkovními dveřmi jednak zouvák, jednat takový rovný, z dlažby vyčnívající kus železa, o který se sice člověk nemohl vyzout, zato napřed aspoň ušpiněnou podrážku zhruba očistil od bahna. Prababička s babičkou a s tetami využívaly obou vynálezů, praděd si jen čistil podrážky o železo a holínky si s hekáním stahoval klasickou metodou. Ale vrčel a huboval zle, že když sloužil za první světové války jako důstojník u vojska, měl k tomuhle účelu pucfleka!