Čert aby to sebral, ještě teď mi chybí! Co??? Inu ruční motyčka, takové to malé srdíčko na tyčcei, z druhé strany srdíčka trčely dva bodce, kterými se dalo na záhoncích drobátko kypřit. Kam se poděla? Ne, nezmizela v kterémsi ještě neobjeveném časoprostoru, loni na podzim jsem ji zlikvidovala. Tedy, neúmyslně, samosebou. Úmyslně budu ničit motyčku, která mi tolik let dokonale sloužila a ještě moc let mi sloužit mohla, protože nejsem žádné čuně a na zimu vždycky všechno zahradnické náčinní řádně očistím, zakonzervuji a uložím! Ale to jsem prostě pracovala na záhonku, motyčku u něj zapomněla a pak jsem šla ještě naposled posekat zahradu! Měla jsem vlastně štěstí! Výkonná sekačka ten střet vydržela a dokonce z něj vyšla vítězně - než jsem stačila pochopit, co se děje a pustit pojistku, okousala dřevěné topůrko jako bobr a z železného srdíčka usekla a zkroutila kus, jako kdysi babička ukrajovala pro mé pobavení lupínky ze čtvrtky ledového másla. Jenomže novou motyčku, přesně v této mně vyhovující podobě, jsem prostě zatím ještě nesehnla!

Nikdy jsem se dobře nevyrovnávala se živočichy, jako jsou pavouci a mloci a žáby a podobná havěť. Jsem ochotná pokorně uznat, že když je příroda stvořila, asi tu k něčemu jsou, ale proč mi lezou do cesty? Já je absolutně nemusím! Bohužel, právě na chalupě s nimi přicházím do styku častěji než je mi milé. Jako tuhle: po příjemném posezení u grilu ( v bříšku jako v pokojíčku), nabírám si pozorně z ohrádky plavený písek, abych poopravila kus omítky, po zimě upadlé. A z vlhkého materiálu na mne náhle vyskočí hnusná ropucha. A kdyby jen vyskočila, sebevědomě na mně civí, jako by předpokládala, že z ní budu celá blahem bez sebe. Jo, možná to byl začarovaný princ a už se těšil, jak ho políbím a vysvobodím tak ze zakletí. Ale co já? Málem mne z té hrůzy klepla pepka. Ještě že byl po ruce syn. Musel tu potvoru připlácnout smetáčkem na lopatku a odnést daleko na sousední pozemek. A ještě si ze mne utahoval - kdybych prý se přemohla a políbila tu mrchu, možná jsem mohla chodit v hermelínu a nemusela jsem o víkendech vlastníma rukama opravovat omítky!

Na chalupě může dojít i k paradoxnímu neštěstí. Nevěříte? Moje matka dodnes procítěně vzpomíná, jak byla jednou málem na vlastní zahradě zastřelená. To bylo tak: v sousedním stavení vedle ní žijí stálí usedlíci. Ve výběhu s kurníkem chovají slepice a na jejich vajíčka dostala chuť kuna. Aby toho nebylo málo, napadlo ji, že se k té věčně naplněné spižírně přimkne co nejtěsněji a ubytovala se v kurníku pod střechou. Slepice zpanikařily, začaly strachy nocovat venku a vůbec nenesly. Jednou večer se jejich majitel posílil rumem a slivovicí, popadl pušku a šel číhat na škodnou. No a moje máti vždycky ještě skoro za tmy obchází naposled zahradu. Užívá si večerní idylky, voní ke spícím růžím... a najednou ji v takovéhle chvíli těsně minula střela! tedy, div že to nedopadlo jako v té písničce:"číhal na lišku, trefil Maryšku!" Pokud vím, dále to pokračuje "Maryška tam leží na bříšku." A to se určitě nepodobala lišce o nic víc než babka v nočí košili vychytralé kuně!

Já nevím jak kdo, ale já ze všeho nejvíc na chalupě nesnáším úklid listí po zimě. Proč nemohu udělat jen nějaké "abraka dabra", aby všechno samo naskákalo do kompostu? Ale co do kompostu? Vždyť je mezi tím ještě spousta odpadu z ořešáků a to tam vůbec nepatří, jak to odliším? Ráda bych, aby to všechno nějak vyšumělo do prostoru, při dnešní technické pokrokovosti. Ale to ne, ne! No, hrabala jsem o Velikonocích, hrabala jsem zahradu ostošest! Jenomže to nešlo vůbec snadno. Hned první den mi praskla vejpůl silně opotřebovaná násada od hrábí! Pokračovala jsem i tak, nerada cokoli vzdávám. Jenomže násada to vzdala. Co pár hodin se z ní kus ulomil. Pravda, takový pěkňoučký, pravidelně zašpičatělý. Nakonec jsem zvítězila já! Jo, chodím ohnutá skoro do pravého úhlu, ale ořechové listí je naházené za skalkou, ostatek se skví na kompostu a v košíku se zahradnickým nářadím mám tři zbrusu mnové sázecí kolíky!

Chalupaření dones pokládám za něco strašně fajn, ale na vlastní kůži jsem se přesvědčila, že je nemožné ho spojit s úspěšným pěstitelstvím čehokoli. Kdysi jsem se domnívala, že to půjde, když jezdíme ven každý týden. Celý víkend jsem se honila od jednoho ke druhému, na zahradě jsem dřela celé hodiny jako nevolník a očekávala jsem za to patřičné výsledky v podobě úžasné sklizně a snopů nádherných květin. Dnes už vím své. Zeleninové záhonky jsem dávno osela travou, květenu zredukovala na minimum. Ovoce pro jistotu také neočekávám skoro žádné, když se náhodou některý strom či keřík překoná, jsem mile překvapena. V získaném čase spokojeně sedím se sklenicí vinného střiku pod pergolou a čtu si fejetonky od autorů, kteří už dávno přede mnou poznali totéž a vtipně to popsali. Prostě, užívám si.

Tak o Velikonocích jedeme konečně letos poprvé na chalupu! Vůbec nevím, proč se na to tolik těším, protože první návštěva chalupy po zimě se pro mne rovná galejím. Kdekterý trestanec se bude mít líp než já (to se ostatně - aspoň ti v naší republice- mají vždycky všichni). V první řadě budu muset všude pořádně uklidit. Gruntování na chalupě má ovšem výhodu oproti městskému bytu: co mi zrovna někde překáží vynesu ven. V hezkém počasí jsou to cíleně i křesla a matrace z postelí, aby je provonělo sluníčko. Ale i když se sluníčku právě nechce nebo je dokonce na déšť, mohu leccos naskládat rovnou na dlaždice před dům, tam ještě dosahuje střecha a nikdy na nic nenaprší. Jo, nadřu se jako otrok, ale mám tu jistotu, že už první noc budeme v uklizených ložnicích a převlečených peřinách spinkat jako andělíčci!

K jarním prácím na chalupě bezesporu patří také jarní řez keřů a stromů. Já se o to s nikým nepřu, v naší rodině to ovšem má háček: očekává se, že prořezávání provedu já. A v tom je kámen úrazu. Rozumějte, nejsem úplně pitomá. Když si vezmu na pomoc odbornou příručku, zcela jasně na nákresu chápu, co kde má být odstraněno a proč. Potíž je v tom, že i když s příručkou nakráčím k tomu vybranému ubožákovi, kterého mám ofidlat, všechno vypadá úplně jinak. Marně obracím knihu do všech úhlů a sama přitom stojím málem na hlavě. Nakonec tedy rezignuji, někde něco nazdařbůh uříznu či ustřihnu - a přírodě to nevadí. A proč by také mělo, vždyť ta tady byla dávno dřív než zahradníci nebo šlechtitelé.

Tak za chvíli tu budou Velikonoce! Někteří lidé si předtím pěkně vygruntují, napečou beránky, nazdobí mísy s kraslicemi - ale sázím se, že chalupáři především odjedou na chalupy! Kdo tu svojí zazimoval se už jistě nemůže dočkat, až zase po delší době vpadne pod její střechu a i ti co jezdí občas v zimě se jistě čepejří blahem, že teď už tam zima nebude! Chalupáři možná nebudou mít tak dobře ( jestli vůbec) vygruntováno a napečeno, ale zato jejich duše, ta asi bude moc a moc spokojená, po tom prodlouženém víkendu. I když pány bude po koledě možná trochu bolet hlava!

Mnokokrát jsem slyšela a četla, že chalupaření a chataření, to je čistě český fenomén, nikde na světě namající obdoby. Je, potvrzuji já a jsem na to hrdá. Faktem zůstává, že Češi jako národ nejsou žádní andílci, to si připusťme! Průměrný Čech je pohodlíčkář, rád papá a motto jeho života je: to je ale nespravedlivost, že mně chcípla kráva a sousedovi ne! Ale zlaté české ručičky, to je přímo boží dar! I ve světě měly svého času významné místo a i když se léty leccos pokazilo, špatné to s nimi stále není. A právě ty ručičky a důmysly chytrých hlav jsou s tím chalupařením a chatařením úzce spojené. A ještě jedno mne napadá: nebýt toho, kolik nádherných starých staveb by už dávno nedrželo pohromadě? Vždyť po válce se vesnice začaly vylidňovat a nebýt nadšenců, kteří po celotýdenní práci byli ochotni někde ohýbat hřbet a přidělávat si mozoly, většina chalup by dávno neexistovala. Také máme v rodině jednu takovou. Jezdím tam ráda a dřu se s chutí, to vám povídám!