Kdysi jsme naši chaloupku koupili za dost drahé peníze, zato ve velmi dobrém stavu. Mělo to své opodstatnění, o kterém se tu nehodlám zmiňovat, důležité je, že tomu tak bylo. Jednu slabinu ale náš domeček měl. WC! Prodávající nás pyšně upozornil, že tady není žádná dřevěná kadibouda nad hnojištěm, že tu mají vyzděnou žumpu a záchod v domě! No byl tam, to je fakt! Jenomže vchod na tuto delikátní místnůstku už z domu nevedl. Potřebný člověk musel vystřelit z baráčku, zahnout za vstupními dveřmi k rudě natřenému vchodu na závoru a byl na místě. Uvnitř komfort hotový! Sice žádná mísa, pouze z prken stlučené bednění s otvorem, leč na něm nefalšované bakelitové zelené prkénko s poklopem a vedle na hřebíku nasazená rolička toaleťáku. Inu, starověký prevét, který naši předkové nazývali lapidárně česky výsernicí byl prostší, to je fakt, ale my tímto zákoutím nedovedli být dost nadšeni. Navíc můj muž po několika náznakových pokusech zjistil, že se dovnitř prostě nevejde jinak, leda by nechal nohy čouhat ven a ubydlel se při otevřených dveřích. Protože ale do zmíněného azylu bylo vidět z hlavní cesty naší vsi, rázně odmítl se exhibovat všem se spuštěnýma kalhotama. Takže první, co se na naší chalupě změnilo byl hajzlík. Manžel povolal zedníka, ten prostor zvětšil, zvenčí zazdil a naopak proboural přepážku do domu, vsadil slušné dveře, jeho syn instalatér protáhl vodovodní potrubí, přimontoval na betonový sokl obvyklou mísu... Nevím, proč tohle neudělali původní mjajitelé, náklady byly skutečně zanedbatelné. Ale kdoví! Vážení, kdoví, jak dlouho bychom my ostatní běhali "okolo" nebýt té šťastné náhody, že se dovnitř nevešel náš pán a král!

Chalupa a chalupaření, to je ve velké míře také o plotech. Vzpomeňte příběhů zpívajícího právníka Ivo Jahelky, kolik konfliktů se například mezi sousedy strhne pro ovoce, které přečnívá přes plot, i líbeznou písničku složil o hruškách, které si jistý Eda chránil i za cenu trestného činu. Ale i když jsou přímí sousedé v tomto velkorysí, nikdo druhému nic nebere a přátelsky mu umožní, aby si i na vedlejším pozmku v pohodě očesal úrodu ze svého stromu, zase jde prakticky o to čí je tento plot, kdo má povinnost jej udržovat v dobrém stavu, natírat a tak dál - a zase může dojít ke konfliktům. Jak bezvadné by bylo, kdyby plotů nebylo. Nebylo by co platit, shánět, budovat, natahovat a a natírat - a o co se hádat. Ale tak jako mravenci mají v genech zakódováno, že staví mraveniště, tak každý člověk v sobě nosí myšlenku, že jen mu něco patří, musí si to zamknout, pojistit, držet na tom ruku, postavit okolo toho zeď, aby mu to nikdo druhý nevzal. A bohužel, ono to ve většině případech ani jinak nejde, to by jeden splakal. A tak máme kolem chat a chalup a domů a domků ploty které říkají za majitele: odtud potud je to moje a cizáci, vy dál ani krok!

Pohled na kalendář mi říká, že už zase budeme co nevidět slavit svátek patrona naší země, svatého Václava. Cože má vévoda zemí českých společného s chalupou? Samozřejmě nic. Až na to, že starodávná pranostika říká, že na Václava se v hospodářství klátí ořechy. No a my máme na chalupě ořešáky dva. Tak vzrostlé, že mlátit do větví zezdola dlouhatánským bidlem naprosto není nic platné. Dokonce i kdyby nám ten svatý Václav půjčisl svojí zástavu na štangli, co je s ní zpodobený na Václavském náměstí, sotva by to pomohlo. Jediné řešení prostě je vylézt do koruny stromů a lomcovat tam větvemi jako Tarzan. Jenomže toho už léta nikdo z členů naší rodiny není schopen. Omlátíme tudíž co se dá a potom jsme odkázaní na sběr. Jak se tak ploužíme po pozemku sehnutí a bohatě vhazujeme každý do svého kbelíku plod za plodem, asi nám všem táhnou myslí vzpomínky na dobu, kdy jsme pozvali na pozemek fundovaného zahradníka a ten nám při spatření obrovských stromů promptně poradil, ať je porazíme, že už jsou staré - a dva tak velké ořešáky na takhle malém pozemku, to je prostě stejně šílenství. Tehdy jsme se třásli touhou sebrat se země alespoň jeden malý, na vlastní zahradě vyrostlý oříšek - a tak jsme neposlechli. Stromy se dočkaly prořezání, pohnojení - a protože asi slyšely, o čem je řeč a pojaly k nám náklonnost, už dvacet let od té doby plodí jako o závod. Hergot!!! Na ořechy se u nás v rodině už nemůžeme ani podívat. Ale naši přátelé jsou z toho dodnes celí paf - nikdo nemusí shánět před Vánoci ořechy do cukroví, každý si od nás odnese velikou tašku.

K chalupě nutně patří také nějaká zvířátka. Někdo s sebou vozí papouška nebo psa, jiný kočku, my KOČKY. Tedy kocoury. Tři povstalci ale cestování na chalupu moc rádi nemají. Je to asi způsobeno tím, že - jak se říká - kočka je věrnější domu víc než člověku. Naši kocouři jsou spokojení v městském bytě. Převoz ven sice snesou, ale nijak je to netěší. Prostě se tváří asi v tomto duchu: " Co se dá dělat, naši lidé se zbláznili. Chtějí být někde, kde to divně smrdí, kde nejsou měkoučké sedačky a perské koberce. A na to se, prosím, trakají dvě hodiny jiným smrdutým monstrem! Na konci cesty vynášejí plné tašky čehokoli a blaženě povykují , jako by šlo o kdovíco! A my jim to trpíme a nekušníme, protože je skrze ty sušenky a syrové maso, co nám věčně servírují, máme docela rádi, " Potud kočky. Já ovšem pravím za lidi, že vozit s sebou tuto sebranku chlupatou, to není vůbec jen tak! V autě strachy řvou, na chalupě si žádný z nich nechce dobrovolně vystoupit z přepravky a při cestě domů aby je lovil chlápek fundovaný na africké safari. Ale patříme k sobě a tak to prostě všichni snášíme.

Snad každý majitel nějakého pozemku bazíruje na trávníku. Tím spíš chalupáři, kteří mají možnost se kochat svým majetkem jen o víkendech. Když my jsme před léty koupili chalupu, co rostlo před a okolo ní, to nestálo za jméno "trávník". Můj manžel se tenkrát poradil s kamarádem, který měl na tomto poli neoddiskutovatelné zkušenosti. "Víš, kanadský trávník tady asi nebudete mít nikdy," řekl moudře starý pán, když k nám přijel na víkend a všechno si prohlédl. "Ty kopřivy a pampelišky a vůbec... Na slušný zelený podklad to dotáhneš, když se tu budeš plahočit tak sto let a každý týden budeš sekat, ono se to samo zkultivuje, když dáš trávě šanci, v podkladu je jí dost. No a jestli to chceš mít dřív, připrav si tisícovku, domluv se s nějakým maníkem z JZD, ať to tady přes víkend všechno zvorá a když vyberete plevel, můžete to zgruntu vosejt znova." Dobrá rada nad zlato a tisícovka - dnes pakatel - tehdy sice peníz nemalý, ale mnohem víc než tento finanční výdaj děsilo pomyšlení na oraniště a blátiště kolem domu - a to kdovíjak dlouho. Ne, ne, ne, my to necháme, rozhodli jsme tenkrát. Paloučkům kopřiv pomůžeme k likvidaci krumpáčem, na pampelišky kašleme, koneckonců, jsou také zelené - a ono se uvidí! Uvidělo se. Ne, kanadský trávník jsme opravdu nikdy neměli. Ani běžný trávník, protože jsme také každý týden nesekali. Matička příroda si přesto poradila a nám se před očima odvíjely proměny. Pýr a kopřivy, pampelišky, sedmikrásky, fialky... nakonec se tam usadil rozrazil a mezi ním jitrocel kopinatý. Nehoršíme se proto, vždyť jde o klasiku. Rozrazil přinutil k veršování i Vítězslava Nezvala a že jitrocel je dobrý na rány, to už se ví odpradávna! A trávník přitom nevypadá hůř!