Pohled na kalendář mi říká, že už zase budeme co nevidět slavit svátek patrona naší země, svatého Václava. Cože má vévoda zemí českých společného s chalupou? Samozřejmě nic. Až na to, že starodávná pranostika říká, že na Václava se v hospodářství klátí ořechy. No a my máme na chalupě ořešáky dva. Tak vzrostlé, že mlátit do větví zezdola dlouhatánským bidlem naprosto není nic platné. Dokonce i kdyby nám ten svatý Václav půjčisl svojí zástavu na štangli, co je s ní zpodobený na Václavském náměstí, sotva by to pomohlo. Jediné řešení prostě je vylézt do koruny stromů a lomcovat tam větvemi jako Tarzan. Jenomže toho už léta nikdo z členů naší rodiny není schopen. Omlátíme tudíž co se dá a potom jsme odkázaní na sběr. Jak se tak ploužíme po pozemku sehnutí a bohatě vhazujeme každý do svého kbelíku plod za plodem, asi nám všem táhnou myslí vzpomínky na dobu, kdy jsme pozvali na pozemek fundovaného zahradníka a ten nám při spatření obrovských stromů promptně poradil, ať je porazíme, že už jsou staré - a dva tak velké ořešáky na takhle malém pozemku, to je prostě stejně šílenství. Tehdy jsme se třásli touhou sebrat se země alespoň jeden malý, na vlastní zahradě vyrostlý oříšek - a tak jsme neposlechli. Stromy se dočkaly prořezání, pohnojení - a protože asi slyšely, o čem je řeč a pojaly k nám náklonnost, už dvacet let od té doby plodí jako o závod. Hergot!!! Na ořechy se u nás v rodině už nemůžeme ani podívat. Ale naši přátelé jsou z toho dodnes celí paf - nikdo nemusí shánět před Vánoci ořechy do cukroví, každý si od nás odnese velikou tašku.