Vzadu za domem máme takový úzký, neplodný pruh pozemku. Je to navážka, jen aby se vyrovnal terén. Vespodu je kamení a nahoře jen jíl. V takovém prostředí, jak je známo, ničemu se nedaří. Pár zelených konifer dostaly ku zrodu obrovskou vykopanou mísu, naplněnou listovkou a rašelinou. Ale kolem? Ostuda! Travička přes všechno snažení řídká jako vousy na bradě eunucha. U plotu furt a furt kopřivy. Loučka fialek potěší oko pouze na jaře, potom zůstanou pokroucené lístečky a mezi nimi holé flíčky. Tu a tam vyraší v úzkém pruhu "Ivanovy fousy", jak říkávala moje babička kadeřavým latám jitrocele prostředního. Ale jeho přítomnost mne moc netěší, elektrická sekačka se s jeho silnými stvoly zrovna dobře nevyrovnává. Jedinou radostí na tom neplodném proužku země je kakost luční. Roste nám tu v takovém množství, že není problém ho natrhat do obrovské kytice. Když ji doplním několika květy kopretin a lučními travami, v džbánu s modrým dekorem to vypadá skvěle, na patře domu, když džbán postavím do rohu na podlahu z matně červených natřených prken, oproti bílé zdi. Ne, nemám v tom případě výčitky svědomí, že vraždím květiny.Kdybych byla důsledná a projela vzadu za domem se sekačkou o týden - o deset dní dřív, kakost by vůbec nevykvetl! Takže tím, že jsem počkala a pozvala jeho modré pěticípé kěty do domu mu říkám: "Musíš pro mne zemřít, ale mám tě ráda, vážím si tě, poznej to"! Vždycky v tom džbánu vydrží v květu několik dní, tak to snad chápe!