Věru, že my jsme si koupili chalupu v Největším Zakopaném Světa! Jediný krám tam není a dokonce tam není ani hospoda! Což o to, nepřítomnost hospody nám nikdy nevadila, ale odkud brát zásoby? Pro všechno přece není možné jezdit pět kilásků do nejbližší vesnice? "To nemusíte," řekli nám místní, "sem dvakrát týdně jezdí prodejna!" Jezdila. A dodnes jezdí. Ale co vozila kdysi a co vozí dnes by se dalo shrnout jedním nezdvořilým slovem - houbeles. Pojízdný autobus, uvnitř místo sedadel podélně police, na konci autobusu pult s kasou a váhou, vzadu chladící pult. V regálech poloprázdno, v chladícím pultu skoro vymeteno, ceny jako hrom. Tak je tomu dnes a bylo to tak i před čtvrtstoletím. Bez nebezpečí člověk může koupit akorát rohlíky, chleba a pivo - pokud se na něj ovšem dostane. Prodejna celá ta léta objíždí v pravidelném okruhu a naše vesnice je ta poslední. Chápete, jak je možné, že já to přesto venku tak staršně miluji? Já to sama nechápu. Asi proto, že navzdory populárnímu rčení, každá láska neprochází přes žaludek. Celá naše rodina si v domečku užívá svobody a vůbec jí nevadí, že se tady musí věčně postit.