Snad každý majitel nějakého pozemku bazíruje na trávníku. Tím spíš chalupáři, kteří mají možnost se kochat svým majetkem jen o víkendech. Když my jsme před léty koupili chalupu, co rostlo před a okolo ní, to nestálo za jméno "trávník". Můj manžel se tenkrát poradil s kamarádem, který měl na tomto poli neoddiskutovatelné zkušenosti. "Víš, kanadský trávník tady asi nebudete mít nikdy," řekl moudře starý pán, když k nám přijel na víkend a všechno si prohlédl. "Ty kopřivy a pampelišky a vůbec... Na slušný zelený podklad to dotáhneš, když se tu budeš plahočit tak sto let a každý týden budeš sekat, ono se to samo zkultivuje, když dáš trávě šanci, v podkladu je jí dost. No a jestli to chceš mít dřív, připrav si tisícovku, domluv se s nějakým maníkem z JZD, ať to tady přes víkend všechno zvorá a když vyberete plevel, můžete to zgruntu vosejt znova." Dobrá rada nad zlato a tisícovka - dnes pakatel - tehdy sice peníz nemalý, ale mnohem víc než tento finanční výdaj děsilo pomyšlení na oraniště a blátiště kolem domu - a to kdovíjak dlouho. Ne, ne, ne, my to necháme, rozhodli jsme tenkrát. Paloučkům kopřiv pomůžeme k likvidaci krumpáčem, na pampelišky kašleme, koneckonců, jsou také zelené - a ono se uvidí! Uvidělo se. Ne, kanadský trávník jsme opravdu nikdy neměli. Ani běžný trávník, protože jsme také každý týden nesekali. Matička příroda si přesto poradila a nám se před očima odvíjely proměny. Pýr a kopřivy, pampelišky, sedmikrásky, fialky... nakonec se tam usadil rozrazil a mezi ním jitrocel kopinatý. Nehoršíme se proto, vždyť jde o klasiku. Rozrazil přinutil k veršování i Vítězslava Nezvala a že jitrocel je dobrý na rány, to už se ví odpradávna! A trávník přitom nevypadá hůř!