Když už jsem se minule zmínila o jezírku, jak vypadat nemá, povězmě si, jak by vypadat mělo. Možností je mnoho, záleží jen na okolnostech. Kolik peněz a času chce majitel vynaložit při jeho budování, kolik místa na to může na pozemku obětovat, kolik času následně hodlá věnovat údržbě... aspektů je mnoho. V zásadě se větší jezírko udržuuje daleko lépe než malé. Ale zase na každý pozemek se velké jezírko nevejde a ani nehodí. Známí - ti ale na chalupě žijí od jara do podzimu - vyřešili svoji touhu po trošce vody velmi vtipně. Vodní plochu zbudovali na rozloze necelého čtverečního metru, přičemž většina prostory je vyhloubená jen velmi mírně. Pouze v jednom místě udělali hlubší prohlubeň, pro zapuštění kbelíku s lekníny. Prostor vyhladili, trochu omazali jílem, vyložili silnou tmavou fólií a jednoduše napustili vodou. Fólii okolo opět zasplácali jílem a zakryli placáky, po okrajích vysázeli různé traviny a převislé rostliny a nechali přírodu, ať si dělá, co umí. Vodu v jezírku prostě dopouštěli z hadice podle potřeby a aby leknín netrpěl teplotním šokem, dolévali vždy jen tolik, kolik se v hadici na slunci stačilo za den prohřát. Přebytečná voda prostě pomalu prosákla mezi placáky po okrajích a zavlažila rostlinstvo okolo. To začalo růst jako blázen a půvabně kameny skoro zakrylo. Na zimu prostě paní postavila leknín i s kbelíkem do sklepa a bylo vystaráno.

Velmi krásnou ozdobou u chalupy je jezírko. Musíte je ale samozřejmě vymyslet s vkusem a citlivě zakomponovat do přírody. Jedni lidé u nás ve vesnici si zařídili kousek krásna po svém - když se rozhodli, že konečně přestanou pěstovat slepice a zlikvidovali jejich výběh, jakž takž seškrábali se země vrstvu slepičího... hm...guána a vprostřed holého pozemku začali hloubit jámu. Když jsme chodili okolo na procházku, jen jsme tiše žasli, ale neodvážili jsme se ptát. Jáma byla hluboká a široká a dlouhá asi jako hrob a hádavá nechodící babka sužovala dědu už tolik let, že možné bylo všechno, jen nám bylo divné, že jáma je u plotu, směrem k veřejné cestě. Samozřejmě, nebyl to hrob! Jednoho dne do jámy slavnostně zapustili starou smaltovou vanu, uvnitř jí natřeli na modro, napustili vodou, do něj postavili dva nakřáplé hrnce s lekníny a na okraj na stráž malovaného trpaslíka. A jezírko bylo hotové! Tak něco takového samozřejmě nemyslím! Tihle lidé se sice od té doby hodně nafukují a tvrdí, že u jejich plotu často zastavují auta a projíždějící obdivují, jak jim lekníny nádherně kvetou, ale já si myslím, že ti řidiči zastavují z docela jiných důvodů!

Velmi krásnou ozdobou u chalupy je jezírko. Musíte je ale samozřejmě vymyslet s vkusem a citlivě zakomponovat do přírody. Jedni lidé u nás ve vesnici si zařídili kousek krásna po svém - když se rozhodli, že konečně přestanou pěstovat slepice a zlikvidovali jejich výběh, jakž takž seškrábali se země vrstvu slepičího... hm...guána a vprostřed holého pozemku začali hloubit jámu. Když jsme chodili okolo na procházku, jen jsme tiše žasli, ale neodvážili jsme se ptát. Jáma byla hluboká a široká a dlouhá asi jako hrob a hádavá nechodící babka sužovala dědu už tolik let, že možné bylo všechno, jen nám bylo divné, že jáma je u plotu, směrem k veřejné cestě. Samozřejmě, nebyl to hrob! Jednoho dne do jámy slavnostně zapustili starou smaltovou vanu, uvnitř jí natřeli na modro, napustili vodou, do něj postavili dva nakřáplé hrnce s lekníny a na okraj na stráž malovaného trpaslíka. A jezírko bylo hotové! Tak něco takového samozřejmě nemyslím! Tihle lidé se sice od té doby hodně nafukují a tvrdí, že u jejich plotu často zastavují auta a projíždějící obdivují, jak jim lekníny nádherně kvetou, ale já si myslím, že ti řidiči zastavují z docela jiných důvodů!

K pobytu na chalupě prostě patří nějaké zvířectvo. Někdo si s sebou ven vozí psa nebo kočku, klidně i králíčka nebo morčátko v kleci, ptáčky od andulek po vzácné papoušky, dokonce jsem viděla i transportovat malé akvárium s několika rybičkami. Spolu s ptactvem nebeským je to docxela pěkná menažérie. A pokud nemáte domeček někde na samotě, musíte si do toho výčtu připočítat také psy a kočky vašich sousedů. Tedy, mne se stalo za hezkou řádku let asi jen třikrát, že mne na zahradě nečekaně navštívil něčí pes, zato kočky k nám lítají v jednom kuse. Správně chápou, že mám jejich živočišný druh v oblibě ( a kdo by také nepochopil, když ven nastrkuji pro ty věčné nedožrance talíře s kočičím krmením) a kdo by pohrdl trochou přízně. Koček v naší vesnici ubývá, přesto ale letos pravidelně chodily k našemu domu na vizitu dvě. Přiběhly i tento poslední víkend, kdy jsme podle předem připravených plánů uklízeli na zimu. A pochopily. indy se najedí, pomazlí a vzápětí zase mizí. Tentokrát se mi držely u nohou celý víkend. A přes vrchovatou misku kočičího guláše, který jsem jim na rozloučenou vyklopila na talíř, před odjezdem obezřetně zmizely. Jindy sedí a čučí za autem či za našimi patami, pokud odcházíme pěšky na vlak. Tentokrát se vypařily. Co kdybychom je najednou popadli a odvezli do toho děsivého a smradlavého světa, který je vždycky po příjezdu cítit z každé naší maličkosti?

K pozdnímu podzimu neodmyslitelně patří něco ostřejšího pro zahřátí. Domácí pálenka. Mít ji, to je ale dnes vlastně černota. Ale jaká dobrota! Žádná flaška prohnaná někde státní palírnou nechutná tak úžasně jako domácí mok, když si dá výrobce s láskou záležet. To jen stát zase natahuje ruku po dalším snadném výdělku a tak nerozlišuje. Jistě, pokud si někdo zařídí palírnu ve velkém, bude prodávat a plnit si kapsu a nezaplatí příslušnou daň, ten nechť je zavřen, až zčerná, s tím souhlasím. Jak ale drobní hospodáři přijdou k tomu, aby je někdo házel do jednoho pytle s takovými štikami, když oni si vyrobí jen pár litránků vyloženě pro sebe a příbuzné, pro přátele, aby mohlu v chladném dnu nabídnout po štamprličce...? Stát kontruje, že nelze rozlišovat, nejsou na to nástroje, nelze dost dobře stanovit, odkud pokud jde jen o výrobu pro vlastní potřebu a odkud už o byznys a tak prostě všem a jasně říká NE! To je sice hezké, ale kdo je vlastně STÁT? "Stát jsem já," říkal kdysi francouzský král Ludvík XIV. a měl na to právo, byl králem dědičným a pomazaným a tak rozhodoval. Co ovšem ty skupinky dnešních nadřazenců, které nahoru vynese stejná náhoda, která je zakrátko zase smete a oni v tom čase koukají hlavně pro sebe urvat co nejvíc, aby potom byli za vodou? Že je jejich rozhodování vždy spravedlivé, o tom se dá s úspěchem pochybovat. Někdo se dá zastrašit, někdo ne. Naštěstí. Domácí slivovička, hruškovice, meruňkovice... zatím žijí. Ať žijí navěky, říkám já.

Když jsem se tak zamýšlela nad tím, co jsem všem chalupářům ještě zapomněla v tento čas připomenout, zakázat nebo doporučit, konzultovala jsem se synem, taktéž zavilým chalupářem a on pravil: "Nahoď téma "Nenechte si na chalupě myši, přibalte si je s sebou do městského bytu!" Sorry, to je způsob jeho humoru. Občas je to ještě horší, to mu říkám, že vážně žertuje jako nemocná kobyla. Ale ty myši, to je opravdu závažné téma! Už jsem se o nich zmínila, protože ty potvůrky v době vaší nepřítomnosti dokážou opravdu zle potrápit. Někdy ale stačí dobrý nápad, trochu práce - a aspoň něco máte před jejich zoubky spaseno. Posloužím příkladem. Máme výborný sklep. Nejsem si jistá, jestli pivo by z něj bylo nejlepší zrovna na sedmém schodu, ale možné to je. Každopádně, dole je přesně takové klima, aby se tam daly přes zimu uchovávat brambory. Místní soused kdysi pravil:" Copak vo to, brambory vám rád levně nechám a přivezu vám je, ale musíte to ňák zařídit, aby vám na ně nechodily myši!" To se snadno řekne, ale... Manžel se tenkrát ovšem překonal! Když začal z kůlny stěhovat do sklepa starou nepoužívanou skříň, svázanou úhledně jako bývá uzená rolka, myslela jsem, že se zbláznil. Ale ukázalo se, že pouze porodil myšlenku! Skříň byla svázaná jen proto, aby se nerozjely její jednotlivé části od sebe, jakmile můj muž dopravil ten celek dolů do sklepa, povalil oprýskaný šatník naznak, kvůli vlhkosti jej umístil na čtyři sloupky vyskládané z cihel a dveře odstranil. Tak vznikla rozměrná bedna, do které mohly přijít brambory. A aby z nich všetečné myšky nic neměly, nahoru vyrobil z tenkých trámků odnímatelný rám potažený králičím pletivem a navrch ještě drátěnou sítí proti hmyzu. Vážení, fungovalo to! Každý rok jsem před uskladněním bednu dočista vymetla a obílila vápnem a dokud neuhnila, myši měly utrum, brambory v našem sklepě neochutnaly!

Poté, co jste chalupu zazimovali, zamkli, na půl roku oputili, máte možná někteří depku, že teď je před vámi zima, nekonečné dlouhé měsíce bez aktivního odpočinku, prostě opruz. No, nelze upřít, že tomu tak na jednu stranu skutečně je, protože kdo nemá domeček situován tak, aby i v zimě mohl tu a tam přijet, "pobejt", jak se říkalo po starodávnu v "Kerkonoších", třeba jen posedět u krbu, popít čaj s rumem a zajíst něčím dobrým, podívat se, zda je všechno v pořádku a zase odjet, ten si prostě smutní. ALE NEMUSÍ! V zimě lze plánovat, učit se, snít... Třeba nemám na bazén nebo náročnou opravu střechy, ale chci si příští rok pro radost vybudovat malou skalku nebo jezírko, zima je ideální čas, abych se o tom dozvěděla něco z knih a začala přemýšlet, jak přesně to provedu! Trvalkový záhon, to také není špatná zábava! Jeden mám, tři zimní sezóny mi poskytlo radost studování kni, rozvažování, které konkrétní rostlinky by se hodily do našeho prostředí a která s kterou by se na záhonu snesla, která by měla být vpředu či vzadu a která je jedovatá a proto jki nechci, aby se nakonec ještě neotrávil náš pes... Potom bylo třeba také pořídit nákres předpokládaného záhonu v určitém měřítku a rozpočítat, kolik čeho konkrétně bude třeba koupit... Na jak říkám, po tři zimy jsem se nenudila - a dalších dvacet roků sklízím radost z dobře odvedené práce!