K pozdnímu podzimu neodmyslitelně patří něco ostřejšího pro zahřátí. Domácí pálenka. Mít ji, to je ale dnes vlastně černota. Ale jaká dobrota! Žádná flaška prohnaná někde státní palírnou nechutná tak úžasně jako domácí mok, když si dá výrobce s láskou záležet. To jen stát zase natahuje ruku po dalším snadném výdělku a tak nerozlišuje. Jistě, pokud si někdo zařídí palírnu ve velkém, bude prodávat a plnit si kapsu a nezaplatí příslušnou daň, ten nechť je zavřen, až zčerná, s tím souhlasím. Jak ale drobní hospodáři přijdou k tomu, aby je někdo házel do jednoho pytle s takovými štikami, když oni si vyrobí jen pár litránků vyloženě pro sebe a příbuzné, pro přátele, aby mohlu v chladném dnu nabídnout po štamprličce...? Stát kontruje, že nelze rozlišovat, nejsou na to nástroje, nelze dost dobře stanovit, odkud pokud jde jen o výrobu pro vlastní potřebu a odkud už o byznys a tak prostě všem a jasně říká NE! To je sice hezké, ale kdo je vlastně STÁT? "Stát jsem já," říkal kdysi francouzský král Ludvík XIV. a měl na to právo, byl králem dědičným a pomazaným a tak rozhodoval. Co ovšem ty skupinky dnešních nadřazenců, které nahoru vynese stejná náhoda, která je zakrátko zase smete a oni v tom čase koukají hlavně pro sebe urvat co nejvíc, aby potom byli za vodou? Že je jejich rozhodování vždy spravedlivé, o tom se dá s úspěchem pochybovat. Někdo se dá zastrašit, někdo ne. Naštěstí. Domácí slivovička, hruškovice, meruňkovice... zatím žijí. Ať žijí navěky, říkám já.