Málo platné, ať se jakkoli snažíme zadržet nastávající podzim a zimu, už tu na naše chalupaření číhají ruku v ruce. Někdo (když už ví, že se do svého hájemství před zimou nedostane), předčasně stříhá a zakrývá růže. Jiní kašlou na zahradu či zahrádku, na ty své malé, krvavě vykoupené latifundie a věnují se krásnu. Jedna moje kolegyňka o minulém víkendu prochodila hory doly v touze nasbírat co nejvíc materiálu na okrasné kytice a (už) i na vánoční věnce. Dokazovala to zjizvenýma rukama, které by nikdy v celé lidské historii nemohly patřit eklegantní dámě (jíž ona bezesporu je), ale ani poslední obecní děvečce (pro niž naopak nemá ty nejmenší předpoklady) Z mochyně na zahrádce přinesla do kanceláře úžasnou kytici. Naštěstí jen já a ona víme, že šťavnaté středy těch oranžových lampionků jsou jedlé ( ostatní žravé kolegyňky by je možná začaly z půvabné kytice v kameninovém džbánu kuchat a baštit).