Podzim je pro nás na chalupě doba perná, doba zakrývání růží. A že jich máme! Bez urážky, kdybych spočetla rozlohu Lidic a jejich proslavené růžové zahrady a podělila počet růžových keřů našim pozemkem, pravděpodobně bychom zvítězili. Naštěstí nemáme žádné stromkové, kterým je třeba na zimu ohýbat pružné kmínky k zemi a ovazovat korunky, na to je opravdu nutný fundovaný zahradník. Ony i ty ostatní dají fušku, když je má dvojka nepříliš výkonných lidí (= stárnoucí vdova a nedospělý syn) zabezpečit před zimou. Prý " přihrnout", radí v pořadech několika televizí. Já nevím čím, leda bych jim donesla všechny naše peřiny. Naše růže jsou nějak agresívní nebo co, všechno pod sebou požerou a na zimu každá ještě očekává kopeček kompostu. A ten nakopat, to je to pravé pošušňáníčko! "Jde to, ale dře to," prohlásil tuhle synek. Zatoužila jsem mu dát facku. Nestíhám totiž sledovat vyjadřovací trendy dnešní mládeže a tohle mi přišlo nějak přisprostlé. Nakonec jsem mu tu facku raději nedala ( co kdyby mi ji vrátil ten King-Kong, vyšší o hlavu než já)? A tak dodnes nevím. Byl vlastně sprostý nebo ne?