Kdysi jsme naši chaloupku koupili za dost drahé peníze, zato ve velmi dobrém stavu. Mělo to své opodstatnění, o kterém se tu nehodlám zmiňovat, důležité je, že tomu tak bylo. Jednu slabinu ale náš domeček měl. WC! Prodávající nás pyšně upozornil, že tady není žádná dřevěná kadibouda nad hnojištěm, že tu mají vyzděnou žumpu a záchod v domě! No byl tam, to je fakt! Jenomže vchod na tuto delikátní místnůstku už z domu nevedl. Potřebný člověk musel vystřelit z baráčku, zahnout za vstupními dveřmi k rudě natřenému vchodu na závoru a byl na místě. Uvnitř komfort hotový! Sice žádná mísa, pouze z prken stlučené bednění s otvorem, leč na něm nefalšované bakelitové zelené prkénko s poklopem a vedle na hřebíku nasazená rolička toaleťáku. Inu, starověký prevét, který naši předkové nazývali lapidárně česky výsernicí byl prostší, to je fakt, ale my tímto zákoutím nedovedli být dost nadšeni. Navíc můj muž po několika náznakových pokusech zjistil, že se dovnitř prostě nevejde jinak, leda by nechal nohy čouhat ven a ubydlel se při otevřených dveřích. Protože ale do zmíněného azylu bylo vidět z hlavní cesty naší vsi, rázně odmítl se exhibovat všem se spuštěnýma kalhotama. Takže první, co se na naší chalupě změnilo byl hajzlík. Manžel povolal zedníka, ten prostor zvětšil, zvenčí zazdil a naopak proboural přepážku do domu, vsadil slušné dveře, jeho syn instalatér protáhl vodovodní potrubí, přimontoval na betonový sokl obvyklou mísu... Nevím, proč tohle neudělali původní mjajitelé, náklady byly skutečně zanedbatelné. Ale kdoví! Vážení, kdoví, jak dlouho bychom my ostatní běhali "okolo" nebýt té šťastné náhody, že se dovnitř nevešel náš pán a král!