Ztratila se nám babička. Nesmějte se, k smíchu to není! A chalupy se to dotýká, protože babičku jsme vyexpedovali v létě ven, kde se slíbila starat o zahradu a setrvat až do podzimu, kdy prý posbírá ořechy. Že si to tam chce letos pořádně užívat. Užívala si podle svého, ale najednou vyvstala nutnost její přítomnosti ve městě. Zavolat babičce mobilem je nemožné. Postupně zničila tři, než jsme pochopili, že tudy cesta nevede. Obdržela telefonní kartu, ve vsi je budka. Babička dokázala telefonní kartu v ceně dvou stovek provolat za dva dny. Tak to se také nevleze do rozpočtu. Způsob komunikace tudíž zůstává stejný, jako v dobách Marie Terezie - dopis. Dopis jsem odeslala, v záhlaví jasně zdůraznila: hleď se vrátit okamžitě, je to nutné pro to a pro toto... a ačkoli se to nemá, do dopisu jsem vpašovala pro jistotu i peníze na cestu, s naší babčou člověk nikdy neví. Její příjezd jsme očekávali ve čtvrtek nebo v pátek. Když se neobjevila, syn prohlásil, že je to v... že dopis asi nedostala a v pondělí odjel na chalupu. Poté telefonoval celý říčný - chalupa zamčená, babička nikde. Máme dohodu se sousedkou, že na naše příjezdy a odjezdy dá trochu pozor, co kdyby došlo k nějakému neštěstí, v domě krátkodobě zůstávají kocouři. Proto se sousedce vždycky poctivě při odjezdu i příjezdu omeldujeme jako na vojně. Babička tentokrát ani muk, takže snad nikam nejela, mínila sousedka. Asi se šla jen tak projít. Hodiny hrůzy, kdy už jsme viděli babičku přiřazenou k těm ztraceným, co o tom nedávno psali, ty vám nebudu popisovat. Potom se klidně ozvala - je ve městě, všechno je v pořádku, prý dojela dobře. A proč neřekla sousedce, že odjíždí? vyla jsem úpěnlivě. Prý v tom chvatu zapomněla! No co s tím naděláte! Konec dobrý, všechno dobré.