Víte, jak je to nepříjemné, když vám do chalupy pronikne myš? A je to raz dva, zvlášť když máte dům uprostřed zahrady a proto zvyk nechávat dveře věčně věkův dokořán. V domě voní jídlo, občas dokonce zapomenuté někde v pohodlném dosahu myších tlapek a zoubků - no to by taková myš musela být pytlem praštěná, aby nevklouzla dovnitř a nějaké to sousto si tam nepřivlastnila! Nám se to stalo naštěstí jen jednou, před léty. Po příjezdu jsme našli už v předsíni nějaké rozkousané noviny, v kuchyni na sedáku prohryzaná úhledná díra ve vlněném přehozu, dokonce synovy figirky z formely, které nechal na stole na tácu, měly úhledně nahryzané kde co! Podnikli jsme ny myš okamžitě hon, soused zapůjčil pastičky a názorně předvedl, jak je třeba je použít... ale myš byla prohnaná, ne a ne se chytit. Dokonce si z nás dělala vyloženě dobrý den. Sedíme u stolu u oběda - najednou fijú - myš jako maličké torpédo profrčí kuchyní! Tak si nás dobírala - a ne jednou. Ale my v tu dobu měli právě malé kotě. Perského kocourka, čistokrevného, ještě docela prcka, do kterého pochopitelně stran myši nikdo nevkládal žádné naděje. Mylně. Jednou jsem myla po obědě nádobí, kocourek spal na židli a myš předvedla jeden ze svých vyzývavých úprků. Seběhlo se to v okamžiku - kotě hup, myš kvík - a bylo vystaráno! Kocourek se cítil ublížený, že jsem mu zakousnutou myš nenechala jsko hračku a vynesla ji do kompostu. A potěšený, že jsem ho za to až do večera chválila a krmila dobrotami.