Zazimování chalupy bývá často činem, který drásá lidské srdce. Nemyslím teď zrovna situaci, kdy jste si jisti, že víc než život ve městě, v kanceláři nebo ve fabrice vám sedí právě to každodenní dření na venkove a přesto nemůžete zůstat, to ne. Někomu ovšem vstoupí do života zvířátka. Sousedův psík, který vesele mává ocasem a hrne se k brance pro pohlazení když procházíte kolem, pyšné a svébytné sousedovic kočky, které si přes léto zvykly chodit si k vám pro pohlazení a na nějaký ten gáblík, nabídnutý z přátelství - a přivádějí s sebou i roztomilá, odrostlá a chlupaťoučká koťata. K nám si v létě navykla chodit bílá kočičí máma se dvěma potomky,A co mají kožíšek skoro půl na půl bílý a černý. A mladý kocourek, kterému majitelé říkají Filip. Naše babička na něj začala rozverně volat "Fífo" podle té rozervané postavy malíře ze seriálu Rodinná pouta a kočičákovi to bylo jedno a stejně se jí hrnul na klín a k misce. Možná mu tak říkají i ti domácí, protože je pojmenovaný podle té seriálové postavy. Kdo to ví? Když jsme odjížděli, seděl u brány jako ztraceneček a čuměl tklivě za autem, které nás odváželo. Na jaře ho možná už nenajdeme a někdo ze sousedstva lhostejně prohodí "Ten pruhovanej? Toho eště na podzim přelelo v zatáčce auto. "A svět bude zase o půl roku dál