Za chviličku už opravdu udeří zima, předpovědi počasí to svorně tvrdí! Ale zkušeného chalupáře to nezaskočí, on ví, co nesmí opomenout! Opakujte si se mnou:
*** Vylít vodu ze sudů a sudy pokud možno uklidit pod střechu.
*** Zakrýt všechny květiny, keříky a stromky podle toho, jaký kabátek v zimních měsících vyžadují. (Pokud kdo zapomně co zrýt nebo pohnojit, má také ještě poslední šanci).
*** Sekačka a vůbec jakékoli zahradní nebo pracovní náčiní by nemělo zůstat neošetřené, koukejte všechno umýt nebo přinejmenším dobře očistit a nakonzervovat vazelínou nebo třebas i vyjetým olejem.
*** Nelitujte času na úklid v kůlnách a přístavcích, ono by se to po čase mohlo vymstít, až přijedete v půli zimy na inspekci, zapomenete, co kde leží nastraženo a přerazíte se vejpůl o nevhodně vyčnívající nůši či pohozené kladivo! A nelitujte času na přípravu otopu - je milé při příjezdu v zimě najít dostatek nařezaného dříví a v kyblících nabrané uhlí, stačí jen vzít a jít.
*** Pokud vám z oprav zbyl nějaký cement a vápno, uzavřete je do neprodyšných nádob. Barvy a laky nenechte přemrznout, pokud nemáte sklep, kde by byla stálá teplota nad bodem mrazu, převezte je raději do svého stálého bydliště.
*** V domě prohlédněte hlavně střechu, jestli vám nezatéká a jestli ano, nestyďte se nastražit na inkriminová místa kbelíky či vany - pouze mnohonásobní milionáři si dnes mohou dovolit střechu opravovat dřív než k zatékání dojde, otázkou ovšem je, kde přišli k oněm početným miliónům, že?
*** Nenechávejte v domě žádné nechráněné jídlo, myši nemají rozměry mamutů a jsou to potvůrky šikovné, dovedou se dostat prakticky kamkoli! A nezapomeňte přes zimu v koši na špinavé prádlo žádné špinavé prádlo, je veliká pravděpodobnost, že vám nejen zasmradí celý dům, ale ještě jako na potvoru nakonec zplesniví!
*** Nebuďte líní a připravte si do krbů a kamen topení tak, aby po příjezdu stačilo jen sirkou škrtnout! Uvidíte, jak mile vás to příště překvapí, jak radostněji budete lozit po svém a těšit se, až se do toho všeho příští jaro zase naplno opřete!

Zazimování chalupy bývá často činem, který drásá lidské srdce. Nemyslím teď zrovna situaci, kdy jste si jisti, že víc než život ve městě, v kanceláři nebo ve fabrice vám sedí právě to každodenní dření na venkove a přesto nemůžete zůstat, to ne. Někomu ovšem vstoupí do života zvířátka. Sousedův psík, který vesele mává ocasem a hrne se k brance pro pohlazení když procházíte kolem, pyšné a svébytné sousedovic kočky, které si přes léto zvykly chodit si k vám pro pohlazení a na nějaký ten gáblík, nabídnutý z přátelství - a přivádějí s sebou i roztomilá, odrostlá a chlupaťoučká koťata. K nám si v létě navykla chodit bílá kočičí máma se dvěma potomky,A co mají kožíšek skoro půl na půl bílý a černý. A mladý kocourek, kterému majitelé říkají Filip. Naše babička na něj začala rozverně volat "Fífo" podle té rozervané postavy malíře ze seriálu Rodinná pouta a kočičákovi to bylo jedno a stejně se jí hrnul na klín a k misce. Možná mu tak říkají i ti domácí, protože je pojmenovaný podle té seriálové postavy. Kdo to ví? Když jsme odjížděli, seděl u brány jako ztraceneček a čuměl tklivě za autem, které nás odváželo. Na jaře ho možná už nenajdeme a někdo ze sousedstva lhostejně prohodí "Ten pruhovanej? Toho eště na podzim přelelo v zatáčce auto. "A svět bude zase o půl roku dál

Vím, je už trochu pozdě, ale vy všichni, co jste zapomněli zasadit tulipány, máte asi poslední možnost! Doufám, že jejich cibulky jste vyjmuli ze země velmi pečlivě rycími vidlemi právě v té nejvhodnější době. Doporučuje se konec června, ale v některých oblastech Čech to může být i později, záleží na tom, kdy tulipánové cibule zatahnou, kdy opadají květy a zvadnou listy a i silná lodyha začne vypadat tak nějak eklhaft. Tehdy prý jsou cibulky akorát! Je třeba je vyjmout, opatrně z nich oddrolit zem a uskladnit je na tmavém a suchém místě. Ale pozor, hlavně je při té akci nezapomeňte v kuchyni, možná byste mohli dopadnout jako moje sousedka. Ta si jednou v této fázi odskočila ke druhé sousedce na krátký potlach před přípravou oběda a než se vrátila, její přičinlivý manžel pokrájel všechny ty tulipánové cibule pod maso na guláš. A při jejím pčíchodu se ještě chlubil, jak jí v kuchyni zastal, i když mu na lísce nechala ty nejmenší cibule, co kdy viděl! Slyšela jsem tenkrát ten její mocný řev! Myslela jsem, že jí manžel přinejmenším propálil ten vyšívaný ubrus po babičce nebo otrávil milovanou kočku!

Víte, jak je to nepříjemné, když vám do chalupy pronikne myš? A je to raz dva, zvlášť když máte dům uprostřed zahrady a proto zvyk nechávat dveře věčně věkův dokořán. V domě voní jídlo, občas dokonce zapomenuté někde v pohodlném dosahu myších tlapek a zoubků - no to by taková myš musela být pytlem praštěná, aby nevklouzla dovnitř a nějaké to sousto si tam nepřivlastnila! Nám se to stalo naštěstí jen jednou, před léty. Po příjezdu jsme našli už v předsíni nějaké rozkousané noviny, v kuchyni na sedáku prohryzaná úhledná díra ve vlněném přehozu, dokonce synovy figirky z formely, které nechal na stole na tácu, měly úhledně nahryzané kde co! Podnikli jsme ny myš okamžitě hon, soused zapůjčil pastičky a názorně předvedl, jak je třeba je použít... ale myš byla prohnaná, ne a ne se chytit. Dokonce si z nás dělala vyloženě dobrý den. Sedíme u stolu u oběda - najednou fijú - myš jako maličké torpédo profrčí kuchyní! Tak si nás dobírala - a ne jednou. Ale my v tu dobu měli právě malé kotě. Perského kocourka, čistokrevného, ještě docela prcka, do kterého pochopitelně stran myši nikdo nevkládal žádné naděje. Mylně. Jednou jsem myla po obědě nádobí, kocourek spal na židli a myš předvedla jeden ze svých vyzývavých úprků. Seběhlo se to v okamžiku - kotě hup, myš kvík - a bylo vystaráno! Kocourek se cítil ublížený, že jsem mu zakousnutou myš nenechala jsko hračku a vynesla ji do kompostu. A potěšený, že jsem ho za to až do večera chválila a krmila dobrotami.

Vážení chalupáři, nezapomeňte na jiřiny! Já vím, že leckde ještě zdobí záhony nebo přetékají z váz, ale pro letošek už mají svůj příděl slávy vyčerpán! Hlásí přízemní mrazíky, jižinám pomrznou nožičky... eh, co to žvaním tohle by se hodilo do pohádky. Prostě, zmrznou jim hlízy, shnijí a vy tak přijdete o zdroj krásy na příští rok. To by byla jistě škoda i tam, kde si jiřinkový pěstitel hlízy nekoupil za drahé peníze, ale dostal je nebo si sám namnožil. V tuto dobu to chce kvetoucí vršky nekompromisně ořezat asi deset centimetrů nad zemí. Pokud jsou nějaké květy a poupata ještě k čemu, klidně s nimi do vázy, ale hlízy už by se měly ze země vyjmout. Nejlépe rycími vidlemi a hezky opatrně, aby se nepoškodily. Pokud se tak přece jen stane, i menší poranění je vhodné hned začerstva ošetřit drceným dřevěným uhlím. (Pokud grilujete, ani si ho nemusíte nějak zvlášť opatřovat, stačí jednou či dvakrát pečlivě vysypat, co zůstane na dně prázdného pytle a uschovat to třeba do kelímku od tuku či sýra - pochopitelně důkladně vymytého a usušeného). Větší a statnější duté stvoly jiřin mají v sobě nastřádanou vláhu, pro jistotu je vhodné každou hlízu obrátit "dnem vzhůru" aby byla jistota, že v ní vláha nezůstala. A oddrolit hlínu. Není nutné úplně dočista, prostě jen tak akorát. A potom skladovat na lískách (případně vyložených papírem, aby zbytky hlíny nepropadaly) a vlhčím temném místě, ideální je dobrý sklep. Já sklep až tak úplně úžasný nemám, lísku s hlízami proto ještě aby určitě nebymrzla lehce zabalím do igelitu a ponechám jen větrací otvor. A mám vystaráno! Na výsadbu dojde zase až napřesrok po třech ledových mužích.

Ztratila se nám babička. Nesmějte se, k smíchu to není! A chalupy se to dotýká, protože babičku jsme vyexpedovali v létě ven, kde se slíbila starat o zahradu a setrvat až do podzimu, kdy prý posbírá ořechy. Že si to tam chce letos pořádně užívat. Užívala si podle svého, ale najednou vyvstala nutnost její přítomnosti ve městě. Zavolat babičce mobilem je nemožné. Postupně zničila tři, než jsme pochopili, že tudy cesta nevede. Obdržela telefonní kartu, ve vsi je budka. Babička dokázala telefonní kartu v ceně dvou stovek provolat za dva dny. Tak to se také nevleze do rozpočtu. Způsob komunikace tudíž zůstává stejný, jako v dobách Marie Terezie - dopis. Dopis jsem odeslala, v záhlaví jasně zdůraznila: hleď se vrátit okamžitě, je to nutné pro to a pro toto... a ačkoli se to nemá, do dopisu jsem vpašovala pro jistotu i peníze na cestu, s naší babčou člověk nikdy neví. Její příjezd jsme očekávali ve čtvrtek nebo v pátek. Když se neobjevila, syn prohlásil, že je to v... že dopis asi nedostala a v pondělí odjel na chalupu. Poté telefonoval celý říčný - chalupa zamčená, babička nikde. Máme dohodu se sousedkou, že na naše příjezdy a odjezdy dá trochu pozor, co kdyby došlo k nějakému neštěstí, v domě krátkodobě zůstávají kocouři. Proto se sousedce vždycky poctivě při odjezdu i příjezdu omeldujeme jako na vojně. Babička tentokrát ani muk, takže snad nikam nejela, mínila sousedka. Asi se šla jen tak projít. Hodiny hrůzy, kdy už jsme viděli babičku přiřazenou k těm ztraceným, co o tom nedávno psali, ty vám nebudu popisovat. Potom se klidně ozvala - je ve městě, všechno je v pořádku, prý dojela dobře. A proč neřekla sousedce, že odjíždí? vyla jsem úpěnlivě. Prý v tom chvatu zapomněla! No co s tím naděláte! Konec dobrý, všechno dobré.

Podzim je obdobím, kdy každý řádný chalupář zazimovává. Prostě se naposled všude důkladně uklidí, veškeré zahradní náčiní je vyčištěno a nakonzervováno vazelínou nebo něčím podobným, (přiznám se, že mně není příliš po chuti, že syn z důvodů úspornosti opatřil kdesi starodávnou konev na mléko plnou vyjetého oleje a natírá s ní vše, co příštího roku na jaře zase vezmu do rukou, ale funguje i to). Všem naivkům, kteří věří, že se všechno o sebe přes zimu postará samo bych ráda připomněla, že tomu tak není. A že ke zkáze může výrazně přispět neumětelská ruka člověka. Jako když před několika léty měla moje matka ten skvělý nápad, že ořechy, které nejsme my s to odvézt do města a ona je nehodlá nechat ležet ladem nebo ty usušené rozdat, ochrání nejlépe tím, když je v lískách uskladní do komory v domě. Myši by musely být velikostí mamutů a inteligenčně na úrovni policajtů, aby se nedokázaly dostat dovnitř. Což nebyly. A když už jednou pronikly dovnitř, poctily svoji přízní kdeco. Na jaře jsme našli prokousanou většinu klasických peřin na patře a vlněnou přikrývku v kuchyni na sedáku, z přihrádek na nás padaly ohryzané zbytky knih. Málem dočista byla sežraná sbírka pohlednic hlavního města Prahy, na kterou si syn zakládal od dětských let. Třeštili jsme oči nad tou zkázou, než jsme objevili komoru posetou dočista vyhlodanými skořápkami ořechů a tisícovkami myších bobků. Až pak jsme pochopili, že prostě naše kočky tu dobu nebyly doma - a tak myši měly pré! Tak takhle ne, vážení, takhle ne!!! Neříkám to pro pobavení, ale jako odstrašující příklad.

Málo platné, ať se jakkoli snažíme zadržet nastávající podzim a zimu, už tu na naše chalupaření číhají ruku v ruce. Někdo (když už ví, že se do svého hájemství před zimou nedostane), předčasně stříhá a zakrývá růže. Jiní kašlou na zahradu či zahrádku, na ty své malé, krvavě vykoupené latifundie a věnují se krásnu. Jedna moje kolegyňka o minulém víkendu prochodila hory doly v touze nasbírat co nejvíc materiálu na okrasné kytice a (už) i na vánoční věnce. Dokazovala to zjizvenýma rukama, které by nikdy v celé lidské historii nemohly patřit eklegantní dámě (jíž ona bezesporu je), ale ani poslední obecní děvečce (pro niž naopak nemá ty nejmenší předpoklady) Z mochyně na zahrádce přinesla do kanceláře úžasnou kytici. Naštěstí jen já a ona víme, že šťavnaté středy těch oranžových lampionků jsou jedlé ( ostatní žravé kolegyňky by je možná začaly z půvabné kytice v kameninovém džbánu kuchat a baštit).

Vážení a milí příznivci chalupářského povídáníčka, já vím, že vám dlužím nějaké vyprávění. Ale věc se má tak, že na chalupě je v současné době má máti, která si tam užívá všech slastí a strasti ji míjejí, ježto už má svůj věk a každý podzim svede maximálně posbírat pár ořechů. Pravda, vylepuje si na to bezmála stejné plakáty, jako jsou všude kolem ty volební, ale faktem zůstává, už víc než ty ořechy prostě nestrhne. Což jí vzhledem k jejímu věku nikdo nemá za zlé. Ovšem podzim volá, zima ho stíhá a máti se asi co nevidět bude chtít vrátit do města, takže na mne dolehla povinnost uklidit jí v její nepřítomnosti byt. Kdo to nezná, nepochopí. Činila jsem to svědomitě, celou sobotu a neděli, takže dnes jsem víceméně mrtvá. Howgh. Pokračování příště.

Podzim je pro nás na chalupě doba perná, doba zakrývání růží. A že jich máme! Bez urážky, kdybych spočetla rozlohu Lidic a jejich proslavené růžové zahrady a podělila počet růžových keřů našim pozemkem, pravděpodobně bychom zvítězili. Naštěstí nemáme žádné stromkové, kterým je třeba na zimu ohýbat pružné kmínky k zemi a ovazovat korunky, na to je opravdu nutný fundovaný zahradník. Ony i ty ostatní dají fušku, když je má dvojka nepříliš výkonných lidí (= stárnoucí vdova a nedospělý syn) zabezpečit před zimou. Prý " přihrnout", radí v pořadech několika televizí. Já nevím čím, leda bych jim donesla všechny naše peřiny. Naše růže jsou nějak agresívní nebo co, všechno pod sebou požerou a na zimu každá ještě očekává kopeček kompostu. A ten nakopat, to je to pravé pošušňáníčko! "Jde to, ale dře to," prohlásil tuhle synek. Zatoužila jsem mu dát facku. Nestíhám totiž sledovat vyjadřovací trendy dnešní mládeže a tohle mi přišlo nějak přisprostlé. Nakonec jsem mu tu facku raději nedala ( co kdyby mi ji vrátil ten King-Kong, vyšší o hlavu než já)? A tak dodnes nevím. Byl vlastně sprostý nebo ne?

Já vlastně nevím, jak se nám daří ještě tu chalupu udržet pohromadě. Chlapa už na práci léta nemáme a já jsem v mnohém levá jak turecká šavle. Pravda, hodně by spravily peníze, ale...! Prostě foukat si nemůžeme. A někdy se maličkost zvrtne tak, že bych se nejraději oběsila. Jako tehdy, když mi uhnily prádelní šňůry. Měly na to nárok, sloužily mi léta, silné, silonové. Každý rok na jaře jsem je sundala, vymáchala v saponátu a natáhla nazpět. Jenomže po jedné takové očistné proceduře bylo jasné, že mají doslouženo. Musím podotknout, že co jsme koupili chalupu, prádlo suším pod verandou, protože tam mi nikdy nenaprší. Jenomže v posledním čase mne napadlo, že to, jak jsem si kdysi poručila rozmístit háčky na trámech, nebylo právě nejšťastnější. No a když mne opustily ty původní šňůry, řekla jsem si, že to vezmu zgruntu. Spořivě jsem vyšroubovala háčky z původního místa, že si je rozmístím daleko lépe. To jsem narazila poprvé. Jak se mému manželovi kdysi podařilo je do trámu během několika minut bravurně zašroubovat je mi doteď záhadou. Já se s tím mořila celé dopoledne. A to jsem netušila, co si užiju s novoou šňůrou! Vybrala jsem šikovnou, potaženou umělou hmotou, uvnitř silné kovové lanko, aby také něco unesla. Nenapadlo mne, jaký mi bude klást odpor. Ta stará už byla promáčklá v místech ohybu, nebylo obtížné ji lehce natáhnout. Tahle se kroutila jako živá, několikrát se mi ovinula kolem krku, div jsem se na ní neoběsila. Když jsem ji konečně upevnila, cítila jsem se vítězně, jako na vršku Mount Everestu. Jen do druhého dne, než jsem vyprala velké prádlo a všechno spokojeně navěsila na novou šňůru. Za chvíli běžím okolo - a všechny cíchy a prostěradla se mi plouhají po zemi! No jasně, neměla jsem sílu tu potvoru, skoro živou, pořádně napnout! No dál snad pokračovat nemusím! Tu sakramentskou šňůru jsem od té doby napínala už aspoń čtyřikrát. Nepřestávám doufat. Každý materiál snad jednou musí dosahnout hranice svých možností v rozpínavosti! Jednou zatáhnu o poslední možný půlmetr a vítězství bude mé, prádlo se mi více plouhat po zemi nebude!

Podzim, doba sklízení! Každý chalupář má plné ruce, protože na rozdíl od místního usedlíka, on má na tu práci čas pouze o víkendu. Nejčastěji se sklízejí a uskladňují jablka, to u nás příliš nehrozí, naše tři jabloně se neustále tváří, jako by nám dělaly milost, když tu a tam urodí nějaké jablíčko. Co nám opravdu hrozí jsou vlašské ořechy, o tom už jsem se zmiňovala. I když jejich přemíra má zase tu výhodu, že mne donutila vymyslet několik původních kulinářských předpisů, kam se dají zabudovat. Opravdu jsme se kdysi těšili na lískové oříšky! Vzhledem k tomu, že na konci zahrady tvoří veliký kus živého plotu několik lísek, měli jsme jejich úradu jaksi za přiklepnutou. Jenže chyba! Když řeknu, že jsme nikdy nesklidili ani jeden zralý oříšek, nikdo mi to nebude věřit, ale je to tak! "To víte, tou stranou už jste skoro na samotě, taky tady široko daleko nikdo lísky nemá... to vám voberou veverky," poučila mne sousedka. No, ocasaté nezbedné veverky mám moc ráda, kdyby se aspoń hemžily po zahradě a cpaly si oříšek do tlamičky šikovnými tlapkami! Ale já tam neviděla nikdy ani jedinou. Ano, jsme tou stranou skoro už na samotě, široko daleko kolem nikdo jiný lísky nemá a my jezdíme na podzim na chalupu výhradně jen o víkendech. Takže se mi spíš zdá, že ty "veverky" mají dvě nohy a dvě nenechavé ruce! Ale co nadělám!